Příběh písně - Where Is My Mind

Dámy a pánové, dobrý večer.
Pokud bych byl skutečně tak pokřivený druh člověka, za kterého se vydávám a doopravdy si v mé hlavě tvořil stupnice nejoblíbenějších písní, řeknu vám, Where is My Mind od The Pixies by byla zcela bezpochyby na prvním místě. Zcela hypoteticky.
Ta píseň má totiž všechno: Refrém, sloku, bicí a dokonce i text. Téměř až magicky zrcadlí mojí každodenní náladu, což si uvědomuji v hlavně ve chvílích... Posttraumatického deliria. Způsob, jakým je tato skladba vystavěna je, nebojím se říct, dechberoucí. Ve chvílí, kdy z ohlušujícího rachotu kytar a bicích prostoupí hlas, zpívající onu tolikrát otřepanou frázi "Where is My Mind?" a všechno ostatní na pár vteřin utichne, mi nejednou vyrazil dech a přiznejme si to - i ostatní životní funkce. A teď něco, co vás rozštěpí: Píseň pojednává o chování ryb a mořských životů - zachycuje citové rozpoložení Francise Blacka (frontmana a skladatele Pixies, což vám, mým čtenářům snad nemusím připomínat) ve chvíli, kdy podstupuje Scuba Diving v Karibiku. "Tyhle malé rybky se mě pokoušeli chytit. Netuším proč - nevím toho vlastně o rybím chování moc."
Ale proč vám to všechno vykládám? Inu, přišlo mi zajímavé, podívat se na tento kult alternativního rocku ze všech pohledů. A pokud vás vždy zajímalo, jak této písni vzdali hold ostatní skupiny, tím, že vytvořili její cover-verzy (že nezajímalo, ahá, tak to nic..), jste na správném místě.

1. Maxencé Cyrin

Právě klavírní verzi od pianisty Maxencé Cyrina mám ze všeho nejraději. Byla mezi prvními skladbami, které jsem se kdy naučil zahrát na klavír (holky/kluci/bezpohlavní jedinci na to moc neletí, věřte mi) Poslouchat jeho předělávku je jako souložit s klavírem, popřípadě jiným strunným nástrojem. Spolu s videem se jedná o zážitek, který by jste určitě vyprávěli svým dětem, pokud by jste byli normální lidé.

2.Yovi

Na předělávání písní je zajímavá jedna věc - dejte tomu pomalé tempo, zasmušilou atmosféru a ostatní už udělá své. Zní to jinak a fajnově. A nutno podotknout, že skupině Yovi se to podařilo ze všech skupin nejlépe. Nejen, že to zní divně, což se k téhle písni setsakramentsky hodí, no hlas zpěváka je prapodivně udupaný do země a vzbuzuje nejrůznější škálu emocí. 

3. NOISERV

Další verze, která ve vás zanechá díru velikosti atomového kráteru, který budete ještě hodně dlouho vydýchávat a zapíjet kávou. Jestli mám něco hodně rád (kromě Ježíše a praskající fólie), pak je to laciný zvuk dětského piana. A rozsekávka v polovině skladby, která zní jako karaoke je třešničkou na již tak dost vysokém dortu.

4. Emmy The Great

Další očividně skrytý, ale přesto zjevný potenciál této písně se skrývá v ženském provedení. Plus dvojhlasně zazpívaný refrém... Plus houslové provedení... To prostě chceš!

5.  Trampled by Turtles

Tady se nám to trochu komplikuje. O místo poslední verze, která stojí za zmínku spolu bojovali James Blunt a jeho sladce brutální hlas, Placebo, které jsem nikdy moc nemusel a Sunday Girl, jejíž verze je sice líbivá, ale moc podobná panu Cyrinovi. Proto jsem vybral právě tu od Trampled by Turtles, ve které se celou písní táhne úchylně pěkné bendžo. Na pondělní večer a úterní ráno je toho k poslouchání až dost, co říkáte? 

Pohled na svět skrze kouř a mlhu

Poprvé jsem to zkusil ve čtvrté třídě. Nechtěl jsem se nikomu vzpouzet ani nikoho provokovat, nechtěl jsem dávat najevo, že opovrhuji okolním světem. Jen jsem to chtěl zkusit. Jako malému se mi to zdálo jako uspokojivý důvod, proč si dát svoji první cigaretu v životě.
Se svými kumpány jsme vyrazili daleko, daleko za město, to pro jistotu, aby nás nikdo nespatřil, nespozoroval, nenačapal a nezastřelil. S krásným pocitem nevědomosti jsme hleděli na ukradenou krabičku, patřící mé matce, a představovali si, co se s námi asi stane. Věděli jsme, že kouření škodí dětem, ale do jaké míry? Praskne nám po prvním nádechu oko? Zuhelnatí nám plíce? Uvidíme Johna Lennona? Jen tak jsme stáli a hleděli. To nám vydrželo tak půl hodinu.
Konečně jsem se odhodlal a jako přirozený vůdce a diktátor jsem každému do ruky strčil to ono. Upocenými rukami jsem zapálil zapalovač. Svíjela se na něm exoticky vyhlížející dívka, na kterou nikdy v životě nezapomenu... No, popravdě, už jsem na ni zapomněl, to je jedno.
První nádechy byli uspokojivé a kvalitní. Až po té jsem si uvědomil, jak se šlukuje. Do hrudi mě udeřila neviditelná pěst a já v křečích zahodil cigaretu a celou krabičku do spadaného listí. Zas někdy, pomyslel jsem si na její adresu a kráčel domů.

Ano, jsem kuřák. Ano, páchám sebevraždu každý den. A ano, pokud dvakrát napíšete ano, na začátku věty, rozhodně ho napíšete ještě jednou. Ano, jsem závislý.
Ze začátku mé nikotinové kariéry to byla spíše výzva a otázka psychiky. Nestydím se za to, jednoduše jsem chtěl být zajímavější, méně dosažitelnější. Schovával jsem se ve svém oblaku dýmu a užíval si, že vlastně poprvé v životě někoho pobuřuji. A není od věci podotknout, že jsem nechápal, jak si na cigarety může někdo vytvořit návyk.
Závislost není nemoc, ve svém slova smyslu. Nepřijde ze dne na den, nepoznáte první příznaky a nezačnete proti ní brát pilulky. Je to spíše otázka let. A odpověď desetiletí. Tehdy jsem to nechápal a teď se tomu nedivím. Představa života bez cigaret, je pro mě v tomto momentu života stejně obtížná, jako si představit život bez hudby. A i když si v jednom konkrétním okamžiku řeknu "Hele, tohle vážně nemá valnou cenu, měl bych přestat", tak z dlouhodobějšího hlediska je to příjemné. Hřejivé. Nadlehčující. A vůbec, zkuste to!

Prupovídky Googlu

12. It is rude to fart when someone is crying?


11. Fun with illegal imigrants


10. Does your virginity grow back?


9. What are these strawberries doing on my nipples i need them for the fruit    salad


8. Dinosaurs were made up by the cia to discourage time travel


7. Is it legal for a man in scotland to marry his widow´s sister?


6. Aren´t you relieved to know you´re not a golem?


5. Google, will you marry me?


4. I was bitten by a turtle when I was young lad should i still drink orange juice


3. I hate when i am studying and a velociraptor throws bananas on me


2. I really hope you get sexually violated by a pterodactyl tonight


1. I am extremely terryfied of chinesse people

Hra o trůny - série první

V životě každého člověka jednoho dne nastane okamžik, kdy si uvědomí, jak to, že jsou děti Michaela Jacksona bílé… A že sledování seriálů není zase až tak cool. Nejdříve to bolí, potom se to rozpouští, asi jako karamelová zmrzlina a poté to přejde. A po čase, který si znázorníme písmenkem t, vás z omylu vyvede hodně, hodně kvalitní seriál. A vy si řeknete "Aha! Proč vždy zapomenu vypnout kurzívu? Jsem teď za idiota!" Takovým seriálem může bez okolků být i Hra o Trůny.

 Well, zapomeňte na seriály o zamilovaných studentech tance (navážím se do Prvního Kroku) a na pořady o zmutovaných želvách (navážím se do Chcete Mě). Zapomeňte na všechno, co jste kdy v televizi viděli, na všechny Letopisy Narnie a na všechny své kresby v deníčku. Tohle je totiž něco, co má potenciál z vás udělat chovatele sokolů… Nebo vlků… Nebo zmutovaných želviček. 

K seriálu Games of Thrones jsem se dostal přes můj oblíbený žebříček nejlepších filmů a seriálu na čsfd, který mi pomohl tolikrát, že by to bylo směšné. Seriál se hned po své první řadě vyšvihl na přední místa, někam k seriálům jako Byl jednou jeden život, Simpsonovi, nebo Bratrstvo neohrožených. A to již stojí za pováženou. 

Další věc, která mě naprosto uchvátila, byla, že ono to vypadá jako Pán Prstenů - a ano, mohl za to Sean Bean, herec, který nezapomenutelně ztvárnil Boromira ve Společenstvu prstenů a vzpomínku na Boromira v Návratu krve. Tehdy jsem si ještě neuvědomoval tu ironii. (Tohle byl SPOILER). Naopak hned po prvním díle jsem si uvědomil rozsáhlost a komplikovanost celého seriálu, což pro mne, člověka, který si nepamatuje ani jméno své přítelkyně, mohl být problém. (A také že byl). 

Nejspíš je to tím, že Hra o Trůny je natočená podle stejnojmenné sérii knih Písně Ohně a Ledu od Goerge R. R. Martina, která už před vysíláním stihla vytvořit slušnou základnu diváků. A ti se dočkali - deset hodinových dílů na vás vyprsknou příběh z první knihy, vyprsknou ho stylově a s nadhledem. Věc se má zhruba takto: Ocitáme se v Západozemí, fiktivní zemi, kde léta trvají desítky roků a zimy ještě déle, v zemi, o jejíž nadvládu soupeří dva znepřátelené rody. Aby toho nebylo málo, vše komplikují záhadné přízraky na hranicích, severně od Zdi. Našimi hrdiny se stávají členové rodu Starků, včetně nemanželského syna Jona Snowa. Seriál nezachycuje "jen" osudy tohoto rodu, ale i všechny ostatní krále, královny, rytíře, lháře, odpadlíky, kurtizány a... Liliputy. Konkrétně jednoho, jehož jméno jsem už zapomněl (rozuměj: jsem moc líný si ho vygooglovat) a který je absolutně tou nejlepší části seriálu. 

Nebo možná tím, že v seriálu neucítíte ani závan amerikanismu. A to je, ruku na srdce, v dnešní době vítaná změna. HBO je jednoduše na vrcholu. A to jak imaginárním, tak reálném. A tenhle seriál není ničím jiným, než důkazem. A hláška na závěr:

"Proč nikdo nevěří eunuchovi?"

Radiohead - In Rainbows

Pokud mám nějakou kapelu hodně rád, pak je to Radiohead. Kdykoliv totiž toto slovo uslyším, nebo ho někde přečtu, vybaví se mi kouzelně tajemná atmosféra hlavního frontmana (Toma Yorka) a tedy skupiny samotné.

Radiohead.

Ačkoliv má kapela název, který jim otevírá cestu do hitparád a televizí, páni z britského Oxfordshire na to jdou úplně jinak. Snaží se být jiní. Nezapadnout. Jak by řekl klasik, plavou proti proudu. Snad proto v nich nacházím zalíbení a také uspokojení sobě vlastní.
Album In Rainbows, jehož obal zdobí minimalistické písmenka pastelových barev, je to jen důkazem. Potenciál hitových písniček je chirurgicky odstraněn a nám zbude něco, co by hudební recenzent patrně nazval anti-main streamem.
V tom ovšem nesouhlasím - jestliže za mainstream považujeme něco, co plave v proudu a anti-main stream jako něco, co plave proti proudu, Radiohead a konkrétně album In Rainbows, plave ve svém úplně vlastním, nikým dosud neobjeveném proudu. A i přesto, že Radiohead už pár podobných alb vydali (včetně populárního Kid A), tohle album se mi z nich jeví jako nejlepší... Nejlepší je moc obligátní slovo, řekněme tedy nejpropracovanější. Samozřejmě se nevyrovná kytarovému The Bends, ani skvostnému a dech beroucímu  OK Computer, svoje místo si v mé Mp3 vždy najde.
Jedná se o sedmé album kapely, v době vzniku táhlo všem členům na čtyřicítku a Tom York byl hrdým otcem dvou dětí. Šuškalo se cosi o napětí mezi členy Radiohead, ale jak vidno, skládali a nahrávali dál. 1. října roku 2007 na svých stránkách konečně uvedli, že album je hotové a začali ho prodávat, jak už je dnes zvykem, přes internet s tím, že jejich fanoušci si mohou zaplatit tolik, kolik budou chtít. Album bylo nominováno na Mercury Prize (prohrálo kvůli albu skupiny Elbow), no dvakrát vyhrálo cenu Grammy, za nejlepší alternativní album a za nejlepší limitovanou edici.

Toto album nesmíte brát jako seznam chytlavých písniček.
Berte ho jako výlet. Výlet někam, kde jste ještě nikdy nebyli, no o to je ten výlet zajímavější.
A pokud ještě nejste nalomeni pustit si album, věřte mi, že písně All I Need, nebo Reckoner vás dokonale rozštěpí.
A o to tady přeci jde!

Co se vám bude líbit - Nekonečné sekvence, křivky a sinusoidy, které vás drží při životě

Co se vám nebude líbit - Některé písně nejsou moc dobré (ale nestěžuji si), některé časem zapomenete... Ostatně jako všechno

Highlights - Reckoner, All I Need, House of Cards, Videotape

10 důvodů, proč nepsat blog o sobě

1. 30 procent uživatelů internetu jsou geeci a neerdi, dalších 30 procent teenageři a zbylých 40 jsou pedofilové, zoofilové, nekrofilové s masochystickými sklony, komplexy a dětskými zuby zavěšenými jako přívěšek na klíčích... Opravdu myslíte, že někoho z nich bude váš životní příběh zajímat?

2. Pokud by jste přeci jen chtěli, aby se váš životní příběh stal populárním, musel by obsahovat přinejmenším zápletku, líbivé speciální efekty, a váš obličej by musel být zaměnitelný s Tomem Cruisem, Angelinou Jolie nebo Benem Christovanohou.

3. Podle nezaujatého psychologického průzkumu z roku 2010, vedeným psychologickou fakultou KU v Praze, je psaní blogu o sobě nejlepší cesta, jak se před ostatními ztrapnit, stejně jako čůrání do bazénu, nebo bydlení v lepenkové krabici

4. Za psaní blogu, ať už o sobě samém, nebo o čemkoliv jiném, nedostanete žádné peníze, dary, statky ani stodoly, nikdo vás nepochválí ani nepohladí, nezaplatí nájem a už vůbec nepošle pohled z dovolené

5. Postupem času na sobě začnete pozorovat změny, se kterými jste se nikdy předtím nesetkali. Zhrubne vám hlas, chloupky se začnou oběvovat na místech, kde před tím nebyli a začnete se více zajímat o osoby jiného (ne nutně) pohlaví

6. Váš život určitě není tak originální, aby jste o něm mohli psát blog. Pokud nejste bůh, nebo Halina Pavlovská

7. Na všech fotografiích nesmí být nikdo jiný, než vy, vaše oči, vaše oko v detailu, váš pes/kočka/kamarád a vaše rodina. Jinak by to nebyl pravý blog o vás

8. Výše zmíněné osoby z bodu 1. se mohou dostat k výše zmíněným fotkám z bodu 7. a praktikovat u nich nejrůznější škálu činností. Na rase, věku, pohlaví ani velikosti nezáleží...

9. Nadnárodní korporace, jako jsou CIA, CSI, FBI, KGB a andělé světla stránky podobného ražení sledují a získávají o vás informace. Nevím sice, co s nimi potom dělají, nejspíš nemají co na čtení, ale jisté je, že to dělají

10. Proč zakládat blog, když vám k tomu všemu stačí FACEBOOK?!

Kdo by chtěl žít věčně?

Já to vím, vy to víte, a oni to také vědí. Oprávněný povyk kolem smrti Václava Havla českému národu přerostl přes hlavu. Napsat si do svého statusu na sociálních sítích „R.I.P. Pan Prezident“ se stalo jakousi parafrází k větě „Jsem inteligentní a vím, co je to politika“. To vyústilo ve vtipné selhání lidského mozku, na Facebooku tedy můžeme vidět stránku R.I.P Václav Havel, s velkým, neméně roztomilých úsměvem pana Klause, coby presidenta Slovenského národa. Těžko polemizovat, jestli je to myšleno jako recese, nicméně tato stránka mi vyrazila dech, a spolu s ním i ostatní životní funkce.

Ano, měl jsem tohoto pána rád, mnohem víc, než pana Klause, nejenom pro to, že si kvůli němu v zahraničí myslí, že u nás vládne Santa. Ano, na jeho slova nedám dopustit, a vím, že bez jeho geniality bychom teď žili jako v Kosovu. Ale prosím pěkně, kdo se o něj zajímal v předchozích pěti letech? Už jen rezignovaně čekám, kdy o Panu Prezidentovi (s velkým P) vyjde 300 stránková publikace, kterou kdosi, nebo cosi, sepsalo už za jeho života…

Všemocný Google se ohýbá pod tíhou článků, referencí a jiných textů, ve kterých je skloňováno jméno pana Havla. Nemrzí mě to, že je znásilňována úcta k panu Havlovi, mrzí mě to, že lidé, kteří mají v hlavě pět mozkových buněk, se mermomocí musí ozvat, jednoduše proto, že je to trend.

A já se ozývám s nimi… Možná proto, že jméno Václav Havel je dnes vyhledávanější, než slovo Japonské porno, možná proto, že se chci také přihlásit o slovo. Silně mi to totiž připomíná truchlení nad ztrátou Kim-Čong-lia, vůdce Severní Koree, kvůli kterému se rozplakala i moderátorka televizních novin (velmi hezké, ekologické moderátorské studio, České televize by si měli vzít příklad), nehledě na to, že právě kvůli němu nastal v Korei hladomor. Mohu se jen domýšlet, že byl vydán zákon o truchlení nad Panem Diktátorem.

Každý truchlí po svém.

Sbohem, Pane Presidente!

Vypsaná Fixa - Detaily

Svět Vypsané Fixy je jako Panoptikum zrůd, děsivě kouzelný i kouzelně děsivý. V případě, že si ho necháte vstoupit do hlavy, zahrne vás myšlenkami a představami, kterých se bojíte, no které zároveň zbožňujete. Pokud si chcete přečíst o Fixe více, podívejte se na pěkný článek od Mladého Muže.

"..Tvůj táta má doma 

spoustu drog,
který má schovaný pod postelí
v kapse ve flanelový košili
z roku devadesát čtyři.."

Album Detaily přišlo na svět v době, kdy za sebou Fixa měla veleúspěšný Fenomén, i rozporuplný (dle mého názoru nepochopitelně) Klenot. Právě proto fanoušci nedočkavě čekali na to, co se stane. Jestli vydají další silné album, plné našláplých melodií, nebo rozprsknou na stěnu haldu not a akordů. Fixa se s tím vyrovnala po svém a porodila Detaily – album o panelácích, sídlištích a omamných látkách. Myšlenky černé a šedé, které jsou v protikladu s překvapivě pozitivní náladou alba. Ano, dá se říci, že Detaily jsou doposud jejich nejveselejším albem, což určitě není na škodu. Je to… Změna. Změna, kterou nejdřív sice nepřijímáte s nadšením, ale víte, že byla potřeba, že bez ní by to nešlo. Zvuk Detailů je tak nějak světový, už to není undergroundová kytarovka se surealistickými texty. Zvuků, které se podobají foukací harmonice, je víc než dosti a bicí už nejsou tak dravé a sadistické. Melodie se také tak nějak přiblížili masám, tak třeba Bubetka je klasická vypalovačka, která by se mohla stát hymnou nějakého gangu malých puberťaček. Vypsaná Fixa se jakoby stala platonickou kapelou – kapelou, která má tendenci být něčí platonickou láskou. Nejvíce se k předchozím album blíží Mentální Dávidlo, píseň, která odkazuje na Červeného Trpaslíka. S klasickým nástupem kytar v refrému si prostě nejde nevybavit na Trampolínu. Naopak Vše za 39 je naprosto svébytný song, který u Fixy nemá obdoby. A funguje! Stejně tak Diskokaktus se vyznamenal, a rozhodně na albu nezapadne. To se však nedá říct o posledních dvou písničkách, které si nepamatuji ani teď..

Vím, mohl bych celý tento článek setřít tvrzením, že to není Krása Nesmírná a bylo by vymalováno. Ale o to mi nejde, polemizuji jen nad tím, proč jsou Detaily tak jiné, a co je na tom dobrého. Protože kdyby na tom nic dobrého nebylo, poslechl bych si ho jednou, dvakrát, ne dvanáctkrát. A myslím, že to mluví samo za sebe.

Co se vám bude líbit - JE TO FIXA!

Co se vám nebude líbit - Srovnávání s předchozími alby, hodně pofiderních zvuků

Highlights – Diskokaktus, Mentální Dávidlo, Bibi Balderis, Vše za 39, Show pana Loba

Má cesta životem

Se svojí matkou jsem se poprvé poznal v nemocnici. Její vyčerpaný úsměv se mi zaryl do hlavy a já
jsem hned věděl, že to bude ona, kdo mne naučí chodit a následně provede životem. Když jsem po prvně otevřel oči, a uviděl svět, hned jsem si pomyslel "Jéé, tady je to zajímavé!" Život šel dál, a já si začal uvědomovat, že všechno není tak horké, jak se to uvaří.
Ve věku, kdy jsem se teprve učil zadržovat stolici a vnímat okolní podněty kolem sebe, jsem přišelo otce a už nikdy v životě ho nespatřil. Nestěžuji si. Vnímám to tak, že jsem nikdy tátu neměl a proto mi v životě neschází - patetické výlevy, že mne neměl kdo naučit fotbal a vysvětlit mi záhadu rozmnožování si tedy nechám na jindy. Jsou to stejně jenom kecy, kterýma se lidé z rozpadlých rodin dělají zajímavými. A o rozmnožování se dá vždy v čas dovědět ve škole, nebo v zoologické zahradě... Se světlými vlásky a zděděným předkusem, se ze mě stal maminčin andílek, kterého ukazovala všem známým i neznámým. Světlé vlasy, modrozelené oči a devadesát procent svých tělesných proporcí
jsem zdědil po matce, zbylých deset po otcovi - kupříkladu křivé zuby -, za což jsem pánu bohu, nebo nějakému jinému chlapíkovi tam nahoře, vděčný. Postavou nijak nevynikám, takže jsem se vyhnul urážlivým přezdívkám, jako je Kolohnát nebo Skrček. Nejzajímavější částí mého těla je ovšem můj malíček na levé noze, což je škoda, vezmeme-li v úvahu, že ho moc lidí nemá šanci vidět.
Postupem času se začala formovat má osobnost. Díky neskonalé touze mé matky, porodit hudebního génia (kterým se ona nestala), jsem začal chodit na hodiny houslí, zpěvu a hry na klavír. Nutno podotknout, že jsem jí za to vděčný, hudba se skutečně
stala alfou i omegou mého života. Jestli si na sobě něčeho vážím, tak je to můj hudební vkus a schopnost zahrát a skládat písně. A to nemusím být zrovná nějaký Mozart nového tisíciletí.
Pokud bych se měl popsat (což bych patrně měl, když se jedná o popis), nazval bych se komplikovanou
bytostí z generace porevolučních dětí. Tedy dětí, kteří najednou neví, co se životem a které
nesplnili očekávání do nich vložené. V jednu chvíli chceme být astronauty a krotitely lvů a najednou
sedíme v lavici na hotelové škole, aby svou budoucnost utápěli ve sklenicích a skleničkách,
pohárech a hrnečcích všech různých tvarů a velikostí.
A tady jsem já, dítě z domu, zalitém do betonu...
Jak jsem se začal vyvýjet a uvědomovat si sama sebe, začala se rozvíjet i má odlišnost. Ruku na srdce,
snad by jste nečekali, že jsem povahou hezký a milý hoch, který má neskonalou zálibu v sezení na židličce
a šoupání nohama. Takový já nejsem.
Jsem jiný.
Mohl bych se zde sic opájet vlastní úžasností, ale to by nebylo ono. Vám by to nic nedalo, a mě by to jen vzalo.
Budete se muset tedy spokojit jen s faktem, že jsem jiný. A teď, jestli mne omluvíte, dopíšu tento opus magnum,
zavřu oči,
a užiji si nádherný zbytek svého života.

Mikropovídka

Seděl jsem v čekárně a krajně nečekaně čekal na operaci srdce. Tak, jako v každé čekárně, i tady se na mou oční sítnici promítalo portofolio smutných tváří, obličejů a výrázů. Malé dětičky se smutně dívali do letáčků s omalovánkami, které nikdy nikdo nevybarví. Žádné racionální dítě si totiž do nemocnice pastelky nenosí, pokud je nepožilo, či si je nezapíchlo do břicha. V hlavách jim rostla představa ostrých, tupých lékařských nástrojů, které jim pan doktor zabodne do těla, jen co překročí práh ordinace. Chlapec, sedící oproti mne si do walkmana nahrál vzdechy svého bývalého děvčete, kterými se teď mučil. Vyčetl jsem to z jeho očí, které se na mne dívali zkrz clonu smutku a utrpení...
Jak patetické, pomyslel jsem si a jakoby ve snu se podíval na otevírající se dveře.
"Pan Lebeda," zaštěbetala zpoza dveří sestřička, jejíž detaili by se do této povídky nevešli, nacož jsme se já a moje jméno vydali za Panem doktorem.
"Pijete, kouříte, berete drogy?" zeptal se mne výše zmíněný Pan doktor, o pár vteřin později a já si s mírným opožděním uvědomil, že se mne nechystá pohostit.
"Ne," zalhal jsem, a snažil se nevnímat pohyby mých střev. Už několik dní se má střeva společně s žaludkem a dvanáctníkem snaží dostat ven z mého těla. Zřejmě se paní Dvanáctníková chce porozhlédnout po lepším, lukraticnějším bydlení.
"No," začal pan doktor "..mám pro vás ne-zase-až-tak-dobrou zprávu... Popravdě, mám pro vás špatnou zprávu. My doktoři dobré zprávy neříkáme..."
Po zhruba minutovém monologu o doktorech a jejich problémech jsem se jeho povídání snažil strhnout do dialogu. Vykonstruovanou větou "..A co se týče mé operace?" jsem Panu doktorovi nastínil, co je pravý důvod mé návštěvi. Mlha kolem mne začala houstnout a její chuchvalcovitá konzistence obklopovala mne a Pana doktora.
"Věc se má takto... Rentgenové a polaroidové snímky nám úkazali, že máte v břichu rybu. Žije ve vás už nějakou dobu a co nevidět jí bude vaše břicho, jakožto akvárium, malé..."
Dál už jsem neposlouchal. Podíval jsem se na své ruce. Vždyť ani nemám ruce. Kde jsou moje ruce? Pane doktore, nedáte mi nějakou tabletku na dorůstání končetin? Pane doktore...?
S trhnutím jsem se probudil. Bezmyšlenkovitě jsem si mými správně fungujícími rukami mnul břicho a pokoušel se uklidnit. V takovýhle chvílích (alespoň ve filmech tomu tak je), by se přítelkyně, ležící vedle mne, měla automaticky probudit a s přehledem, se slovy "to byl jen sen Jacku, jenom ošklivý sen" by mne měla konejšit.
Vrhl jsem nadějný pohled na tělo, ležící/oddychující na druhé straně postele, kterému stékala slina na polštář.

Nejhezčí sny jsou ty, které se nám nezdají.


Váš Arkie
a jeho písmenka

Dexter - série druhá

Je zpět. Jako posledně. Mnohem větší. A baví. Ho vytvářet. Douslovné věty.
A stejně jako v minulé sérii na vás čeká nejoblíbenější zabiják Ameriky (Dexter), nejohyzdnější černoch Ameriky (seržant Doaks) a kupa balíčků s mrtvolami (Balíčky s mrtvolami).

Bohužel, zas tak růžové to s naším Dexterem není. Je to už nějaký ten čas, od té doby, co zabil svého bratra v minulé sérii. Což je věc nemilá, a určitě mi dáte za pravdu, dokáže taková vražda rozhodit den, týden, život...
Tak nějak se na začátku série cítí Dexter. Jeho bratr Brian Mooser aka Rudy Cooper aka Ice-truck-killer byla totiž jediná osoba na celičkém světě, která věděla, co doopravdy byl Dexter zač...

Jen takmimochodem, sériový vrah. Aby toho nebylo málo, všude kolem Dextera se motá jeho černý kolega z práce, seržant Doakes. Ten je až chorobně přesvědčený, že je na Dexterovi něco "podivného", jen neví co. Proto ho ve svém volnu pronásleduje. Na chvíli ho to omrzí, zhruba ve středu série, kdy se milně dozví, že Dexter je závislí na heroinu. Tuto milosrdnou lež řekl mimo jiné i své přítelkyni Ritě. A co je nejhorší (podle úhlu pohledu), nedokáže už ani zabít člověka...


Vlastně ne, absolutně nejhorší je, že po letech vhazování mrtvých těl do oceánu, pravda vyplava napovrch. Doslova.
Pravdou mám na mysli igelitové pytle s rozřezanými končetinami, které Dexter vhazoval do moře. Na světlo světa se tak dostal The Bay Barber Butcher, řezník ze zálivu, který vraždí uprchlíky před zákonem. Je ironické, že TENTO seriový vrah se stal mezi obyvateli oblíbeným hrdinou. Vidí v něm jakéhosi šerifa, ochránce nevinných. To trochu znepříjemní den, co říkáte?

V této sérii se tedy do konfliktu staví Dexter, co by Řezník ze zálivu a seržant Doakes, co by nejvšímavější policajt v Miami. Absolutní protipól těchto dvou postav vás provází celou sérií. Moje sympatie si však získal spíš Ice-truck-killer ze série první. Možná to bylo jeho ksichtem, který byl podivně zlověstný a zároveň legrační. Nejsem rasista. Jde i celkovou osobnost "záporáků" - Rudy Cooper je geniálně tajemný a o to víc tajemný je, když zjistíte, co má za lubem. Doakse vám nezbívá než nenávidět, a doufat, že pomře. Pak se rázem vše přehoupne a vám nezbyde, než ho litovat. I tak byl Dexterovi slušným protivníkem.

Kdybych měl průběh série k něčemu přirovnat, byl by to díl ze série první, ve kterém je Dexter povolán na své místo činu. Děs, deprese a panika, která vás pronásledovala celým dílem, se přenesla do celé série. A když říkám celé, myslím tím celé. Až do posledního dílu nevíte, jak to s naším Dexterem ušatým dopadne. Což samozřejmě sérii na kvalitě neubírá.

Ale ať to v hlavě převracím jakkoliv, ať vyzdvyhuji sérii druhou sebevíc, nemohu se zbavit pocitu, že ta první je přeci jen o něco lepší. Ono to tak u prvních sérií bývá. Strach a napětí je opravdové. U Dextera je to trochu irelevantní, protože jako jeden z mála seriálu, si svou kvalitu drží sériemi. Od tohoto seriálu se dá totiž čekat cokoliv.

Suma sumárum, série druhá se žene v závěsu za tou první. Není o nic horší, ani o nic lepší, přesto jednu z nich budete mít raději. Dá se říct, že série druhá je akčnější, a víc napjatější. Není díl, který by vás nechal chladným, nebo který by vás nepřinutil zamyslet se. A právě přemýšlení je na něm nejhezčí...

Váš Arkie
a jeho písmenka

Příběhy Impéria

Ať si Darth Vader vraždí, ať si princezna Leia slzy utírá, v tomto článku nebude řeč o Hvězdných Válkách. Článek o Dračím Doupěti II měl na místní poměry slušný úspěch, proto bych vám chtěl přiblížit další stolní hru, Příběhy Impéria.

Z očí lajků (vás) se Příběhů Impéria se od Dračího Doupěte zas až tak neliší. Sejde se skupinka podivínů, vybalí si obložené chleby a užívají si společné chvíle plné žvástů. Z očí odborníku (ná... těch ostatních) se jedná o herní unikát. Příběhy Impéria jsou zasazené do prostředí historického Londýna. To zní moc pěkně, ovšem realita je jiná. Hodně jiná. Coby středověký detektiv alá Sherlock Holmes alá Hercule Poirot alá Major Zeman se prodíráte špinavým, zatuchlým, morem prožraným Londýnem, kde smrt číhá na každém kroku. A to doslova.
Věc se má tak - ono pozlátko Londýna není zas tak zlaté. Zapařené a špinavé město, které se chlubí svojí vyspělostí a pokrokovostí skrývá ve svých útrobách zmučené dělníky, kteří by chtěli být na jakémkoliv jiném místě na světě. Spolu s nimi tu žijí celé rodiny na ulici, nasilní vrazy a vyděrači. Cholera se skloubí se špínou. Idealní místo na letní dovolenou.
A v tom jste vy! Ne jako kdejaký potulný hrdina, bard, nebo kouzelník, ale jako vyšetřovatel Scotland Yardu. Před vámi se otvírá vskutku propracované pískoviště na hraní. Kniha jako taková obsahuje všechny možné úkoly (questy, chcete-li) a bravurně popisuje atmosféru Londýna. Ta je na celé hře asi nejlepší. Mališčkosti dělají z celé hry nadprůměrnou záležitost.

Váš Arkie
a jeho písmenka

Co kdyby Kurt nezemřel?

V časopisu SPIN 2004, jehož číslo bylo věnováno Kurtu Cobainovi, si spisovatel Chuck Klosterman položil zajímavou otázku, co by se stalo, kdyby Kurt Cobain přežil svoji smrt? Níže si můžete přečíst, co by se legendě přihodilo, kdyby před sedmnácti lety nezemřel.

5. dubna 1994 - Kurt Cobain je převezen do Univerzitního Nemocničního Centra ve Washingtonu, po té, co přežil masivní dávku heroinu. Byl objeven soukromým detektivem, Tomem Grantem, který tělo našel v bezvědomí s poblíž ležící nabytou brokovnicí a (alespoň to tak vypadalo) dopisem na rozloučenou. Když se Cobain o čtyři dny probere z bezvědomí, prohlásí, že brokovnice byla "na ochranu" a dopis byl "osobní". Po devíti dnech pozorování je propuštěn z nemocnice.

1. května 1994 - Label Geffen Records v tiskové správě uvádí "Nirvana se nerozpadá, ale dává si přestávku."
V rozhovoru s časopisem Goldmine se basista Krist Novoselic zmiňuje, že pracuje na politicky zaměřeném sólovém albu. Dave Grohl prohlašuje na MTV, že si není jist jeho blízkou budoucností, ale doufá o spolupráci s  frontmanem dánské heavymetalové skupiny Mercyful Fate, panem King Diamondem. Kurt Cobain neposkytuje žádné rozhovory.

20. srpna 1994 - Cobain žádá o rozvod se svojí manželkou Courtney Love, po dvou a půl letech manželství.

31. října 1994 - Noviny Atlanta Constitution vydávají tiskové ohlášení o tom, že Cobain začal pracovat na sólovém projektu Kurdt Kobain, napsaném a produkovaném s frontmanem kapely R.E.M, Michaelem Stipem. Objevují se i konfliktní zprávy o tom, jak bude album znít. Nejprve Cobain říká, že album bude zcela akustické, ale o dvacet minut, ve stejném rozhovoru navrhne, že by mohlo znít jako Chicago art-punková kapela Shellac.

31. ledna 1995 - Práce na albu Kurdt Kobain se zastavuje, nejspíš kvůli čím dál těžšímu rozvodovému řízení s Courtney Love. Love veřejně útočí na Cobaina, a tvrdí, že napsala "ty nejhustější texty z In Utero". Cobain nereaguje.

12. března 1995 - The U.K. New Musical Express tvrdí, že demo desky Kurtd Kobain zní jako Oasis také to, že Kurdt Kobain bude nejlepší sólo deska v rockové historii. Až později se zjistí, že žádné takové dema neexistovali.

1. června 1995 - Povzbuzen Cobainovými pokusy o rehabilitaci, se soudce v Olympii, státě Washington rozhodne, že Cobain je "..no víte, víc pohromadě, než Love" a svěřuje mu primárně do péče dceru Frances Bean.

24. prosince 1995 - Pan Cobain je nalezen napůl v bezvědomí na předním sedadle svého auta, které zůstalo nastartované uvnitř zavřené garáže. Později tvrdí, že usnul, po velmi náročné cestě z Missouli v Montaně, kde se byl podívat na skupinu Codeine.

1. dubna 1996 - Kurdt Kobain je vydán a podroben masivnímu údivu kritiků a vlažnému prodeji. V rozhovoru s časopisem SPIN Cobain uvádí že je to "dobré, emotivní album, ale bohužel ne tak dobré, jako kterákoliv z nahrávek skupiny Vaselines." Také se zmiňuje, že Nirvana se nikdy nedá dohromady.

20. května 1996 - Cobain ruší naplánované 18ti zastávkové turné, které měl zahájit už za dva dny.

13. říjen 1996 - Zhnusený Cobain hraje jako pomocný kytarista na třech koncertech Jesus Lizard...

Sequel o mě a o nich

Jestli jsem na něco ve svém životě opravdu hrdý, pak to jsem já. Přesněji, moje osobnost.
Už od útlého věku píši básničky a skládám písně. Ani nevím, co mne to napadlo, nejspíš jsem se musel hodně nudit, že jsem přijel na něco tak podivného. Ale fungovalo to. Muselo to fungovat, jinak bych tu teď nebyl já, ale nějaký z miliónů strojených chlapců, kteří se fotí v zrcadle na facebook.
Troufám si o sobě tvrdit, že jsem jiný... Změnilo mne to. Přemýšlím o sobě jako o osobnosti, i když k ní mám ještě hodně daleko. Nechci, aby to vyznělo nějak rasisticky, nedej bože nacisticky, ale připadám si vyspělejší, než moji vrstevníci. Co se týče intelektu, svalové hmoty jsem moc nepobral.
Právě proto se snažím nezapadat. Právě proto nesnáším sociální skupiny a jakékoliv škatulkování lidí. Děkuji pěkně, to není pro mne. Už jen ze samotného slova "styl" je mi zle. To už je lidstvo vážně tak zoufalé, že se musí řídit tím, co je In a co je Out? Teď si nedělám legraci, na slovenské televizi jsem zahlédl pořad, který se tak doopravdy jmenoval. Vyumělkovaná blondýna v něm hlásala, že letos nejsou in holinky a sandále Ježíše Krista.
Samozřejmě, mohl bych předstírat že jsem na stejné rovině myšlení, jako ostatní, obstarat si fajnový, krátký účes, vytahané triko a nasadit si svůj poťouchlý výraz číslo 2.
Jenomže to není pro mne... Raději si nechávám narůst dlouhé, věčně rozházené vlasy, chodím zásadně v podivném oblečení, na kterém jsou postavičky z dětských seriálů (Spongebob, Sušenkožrout, či pan Vajíčko) a zaraženě sleduji své tkaničky od bot, když jsem ve větší skupině lidí. Takový už jednoduše jsem...

Váš Arkie
a jeho písmenka

Minecraft aneb epileptický záchvat v krabici s legem

Na fenomén mého dětství, LEGO, nemám moc dobré vzpomínky. Jako malý jsem si strčil hlavičku nějakého panáčka do nosu, a když jsem si ji chtěl vyndat, zacpal jsem si jí nechtěně ještě hlouběji... Ani za boha se mi jí nepodařilo vyndat a kdo ví, jestli tam není dodnes.

Ke kostičkám jsem si už nikdy cestu nenašel, až do teď. A to díky hře Minecraft, což je hra pro všechny úchylné nooby, geeky a podobnou havěť, otevřená široké veřejnosti. Něco jako kdyby Death Folklor Metal hráli na Evropě 2. A nad touto hrou masturbuje klaun z pořadu "Kostičky". To už je pořádný důvod hru vyzkoušet.

Neváhejte, žádná jiná hra vám za necelých 15 euro takovou zábavu nenabídne... Na rovinu, jsou i lepší multiplayerové hry, ale v poměru s cenou - bezkonkurenční nabídka. A na rovinu podruhé, vedle Ultimy Online se Minecraft stal mým nejoblíbenějším mmorpg a to jsem hrál World of Warcraft, Lineage i Eve Online.

Koncept je jednoduchý. Přesto geniální. V jednoduchosti je totiž krása.
Jako malý, roztomilý panáček máte tu moc rozbíjet a stavět kostičky, dle vašeho gusta. V této hře se VŠE točí kolem kostiček. Ať už se jedná o kostičky dřeva, hlíny, kamene, nebo vody?... To není otázka... Princip spočívá v tom, že rukama vyhrabete nějaké dřevo ze stromu, vyrobíte pár bedýnek, z těch si postavíte pracovní stůl  a na něm si stvoříte kupříkladu krumpáč. Ze dřeva, samozřejmě. Jen co se nadějete, už s krumpáčem kopete nějaké to kamení, abyste si postavili krumpáč z kamene (který kope rychleji a vydrží déle).
Prosté, že?

Takováto evoluce se v Minecraftu točí kolem všeho. Neboli vše se točí kolem této evoluce. Po kamení přichází železo, po železu zlato (což moc dobrý materiál není) a po zlatu diamanty (to už je lepší...). Hodně chytrých hlaviček si řekne "A co je na tom jako zábavného?". Toť otázka. Možná je to volnost, se kterou můžete budovat prostodivné budovy, možná že promyšlený způsob, jakým ve hře postupujete výš, možná že je to hravé kopání kamení, rudy, železa, zlata a diamantů. A možná je to něco jiného.

Něco málo Minecraftu

Hudební jídelníček

Někdo sbírá známky, někdo psí výkaly a někdo sbírá cornflaky zajímavých tvarů... Co se týče mne, mám mnohem zajímavější a méně náročný koníček - snažím se mít co největší hudební přehled. Proto jsem si na toto léto přichystal Hudební jídelníček nahrávek, které mne dosud míjeli a na které jsem si (i přes jejich kvalitu), neudělal čas. A co z toho budete mít vy? Alba, které mne něčím zaujmou (ať už kvalitou, nebo opakem), vám tady poctivě ohodnotím a ohláškuji... (v takovémhle stylu)


Neutral Milk Hotel - On Avery Island 
Neutral Milk Hotel - Live at Jittery Joe´s
R.E.M - Automatic For the People
Smashing Pumpkins - Siamese Dream
The Flaming Lips - Yoshimi Battles the Pink Robots
The Microphones - The Glow pt.2
Joy Division - Unknown Preasures
Fredrik - Flora
Stone Temple Pilots - Purple
Wohnout - Našim klientům
Massive Attack - Blue Lines
My Bloody Valentine - Loveless
Of Montreal - Hissing Fauna, Are You the Destroyer?
Sun Kil Moon - Ghost of the Great Highway
Dear and the Headlights - Small Steps, Heavy Hooves
The Strokes - Is this It?
Johnny Cash - American Recordings
The Verve - Urban Songs
Radiohead - In Rainbows)
Oasis - Definitely Maybe
The Wombats - Girls, Boys and Marsupials
Sigur Rós - ()
The Tallest Man on Earth - Shallow Grave
Coldplay - A rush of Blood to the Head


Za jakékoliv další hudební tipy (který sedne do mého vkusu hudby), budu neskonale vděčný, můžete je napsat, kupříkladu, hned sem dolů, do komentářů.


Váš Arkie
a jeho písmenka

Neutral Milk Hotel - In the Aeroplane over the Sea

Toto album je jedno z mála, o kterém mohu říct, že se mi líbí od začátku do konce.Imaginárně jsem si všechny písně, kterých je stylově jedenáct, ohodnotil pěti hvězdičkami z pěti. A některé kousky šesti...
In the Aeroplane over the Sea je album z jiného světa, do kterého se musíte ponořit, aby jste ho dostatečně ocenili. Věřte mi, že pouštění si náhodných písniček z youtube.com je nanejvýš nesmyslná. Osobně jsem si podle reakcí na serveru rateyourmusic.com nahrál celé album do mp3 a před rokem, při cestě do zahraničí jsem si to pořádně poslechl. Oranžové zapadající slunce osvětlovalo německou krajinku, a já se zaposlouchal do prvních tónů zpěváka a skladatele Jeffa Magnuma, který má celý projekt na starost a bez něj by z alba nebylo ani ň. "...When you were young, you were the king of carrot flowers.."


Jak už jsem říkal (psal), kouzlo tohoto alba je v komplexnosti. Každá jednotlivá písnička logicky navazuje na tu předchozí a celé album se nese v duchu začátku století. To jen přidává na atmosféře. Nejspíš proto pan Magnum upustil od tvrdých kytar a tvrdých bicí a celé album je tak pojato spíše akusticky. Mimochodem, celá deska se stala symbolem rané indie hudby, stejně tak podivný obraz ženy s bubnem (alespoň doufám, že je to buben) na hlavě.

Co se vám bude líbit - Neotřelá, vysoce kvalitní hudba, neobvyklé přechody, atmosféra, podivínskost

Co se vám líbit nebude - Nekvalitní nahrávka vokálů a mezery mezi skladbami  : )

Highlights - King of Carrot Flowers pt.1, In the Aeroplane Over the Sea, Holland 1945

Dexter - série první

Nevěřím v boha ale v želvy ninji. Neposlouchám maminku a nejím zeleninu. A můj oblíbený seriál je o masovém vrahu.

Chcete se s ním seznámit? Pozorně čtěte. Chcete skončit na jeho řeznickém stole? Dělejte zlé věci, namátkou, zabíjejte lidi. Právě po takové lidi, kteří v minulosti někoho úmyslně udusili, umučili, upálili, utopili, umordovali a jakýmkoliv způsobem zavraždili, hlavní postava seriálu Dexter vystavuje svému osobnímu soudu. Ona hlavní postava se jmenuje, nečekaně, Dexter. Dexter Morgan, v podání Michaela C. Halla, kterého můžete znát i ze seriálu 6 feet under. Pro pořádek - Dexter není zlý člověk... Záleží jen na úhlu pohledu. Jeho oběti jsou prokázaní vrahové, kteří unikli trestu kvůli ne-příliš-spolehlivému soudnímu systému v Americe. Nikdy by nezabil nevinného člověka, nebo někoho, u koho se mu nepodařilo prokázat vinu. Dotyčný se totiž stejně vždy přizná na smrtelné... desce.

Toto mu přikazuje tzv. kodex jeho nevlastního otce, který byl policajtem v Miami a který o Dexterově "uchýlce jako jediný věděl. Dalším příkazem v kodexu je "Nenechat se chytit... Nikdy". Jako správný polda naučil otec svého syna všechny chyby kriminálníků a neustále Dexterovi vštěpoval, aby byl o krok před nepřítelem. Po vzoru svého otce se tedy Dexter stal vyšetřovatelem, specializujícím se na krevní rozstřiky. Když ho to, kluka ušatého baví, tak proč ne. Toť ve stručnosti.

První série zastihne Dextera v okamžiku naprosté vyváženosti. Zabíjení mu jde a navenek nikdo nic netuší, jelikož, ač je bez jakýchkoliv citů a emocí, daří se mu je předstírat. Okolí ho tak má za velice sympatického (díky Halle!), slušného a hodného jedince. Vede si tak dobře, že si najde i přítelkyni (aby se začlenil do davu), která je svým způsobem také postihnutá - odmítá jakýkoliv náznak sexu. Což Dexterovi vyhovuje.
Vše se změní v okamžiku, kdy je povolán na místo činu. Zde leží rozřezané tělo prostitutky, zbavené jakékoliv krve. (Co že to tam Dexter potom dělá?!) To má na svědomí sériový vrah, později přezdívaný Ice-truck killer. Ten Dexterovi pořádně zamotá hlavičku. Nejen, že se ho snaží pro osobní účely vypátrat, zároveň k němu cítí úctu a pokoru, jako ke kolegovy z branže.


Krom Dexterovi přítelkyně Riti, která se postupně celou sérií začíná obnažovat a obnažovat, je na scéně i Dexterova nevlastní sestra Debra. Její postava se v seriálu rozvíjí jak pracovně (povýší na místo vyšetřovatele), tak vztahově (díky doktoru Rudy Cooperovi aka Brianu Moserovi aka... však vy víte). Mimoto se můžeme dívat na skvadru Dexterovo kolegů z práce, ať už na charismatického Angela, nebo na necharismatického Masuku (nikdy nevím, jestli se to píše Masuka, nebo Matsuka).

Celá série si drží neuvěřitelně dobré tempo. Nic není roztahané a pointa série s Ice-truck killerem vyvrcholí v to nejgeniálnější vyústění seriálů, jaké jsem kdy viděl. A teď mluvím naprosto seriózně, žádné plácání obilí. Osobně jsem průběh první série prožíval tak, že jsem se tomu sám divil. Třeba v momentě, kdy je nalezeno Dexterova rozřezaná mrtvola, a Dexter je přiveden na místo činu. Zůstal jsem ohromeně zírat, a neuvědomoval jsem si, že seriál několik desítek vteřin běží dál. Nebo například ono nenápadné odhalení pravé identity Ice-truck killera, posílajícího e-mail. V tu chvíli do sebe vše kompletně zapadalo.
Dexter není jenom nějaký krimi seriál tipu Kriminálky Miami, Las Vegas, Budapest ci Tokio. K věci se dostává i humor, mnohdy trpký a dosti černý. Ten má na svědomí především Dexter, respektive jeho namluvené myšlenkové pochody. Nemůžu nezmínit úžasnost scény, kdy se vyzpovídá svému psychoterapeutovi těsně před tím, než ho zabije...

Autorům se podařilo diváky elegantně vtáhnout do děje, představit Dextera světu jako hrdinu a zároveň na nás vybafli s napínavým příběhem. To se jen tak někomu nepodaří!
A nejlepší na tom je, že jakkoliv je tato série kvalitní (vězte, že intergalakticky hodně), nastávající série si drží laťku stejně vysoko, ne-li výš. Ale o tom zas někdy příště...

Uvnitř fotky - Nevermind

Dítě plující v bazénu s obnaženým penisem, natahující se po bankovce... Klasický nápad z hlavy Kurta Cobaina, stejně jako "reklama" na album In Utero, kdy se členové skupiny Nirvana (Kurt Cobain, Chris Novoselic a Dave Grohl) učí rodit embria. Právě tato nechvalně známá fotka se stala fotkou alba a tajnou modlou nás, fanoušků.

Psal se rok 1991, přesněji 28. září a Nirvana v tu dobu dokončovala album Nevermind. Jistý Kirk Weedle byl pověřen, aby nafotil s kapelou nějaké fotky. A jeho představa? - stejná série fotek v bazénu, jako odkaz na nahé dítě na albu. Avšak když se se skupinou sešel, na nějaké focení nebyla absolutně žádná nálada. Bylo 10 ráno (což je na rockery hodně brzo), byla zima a Kurt si dokonce na chviličku zdřímnul. Říkal prý něco ve smyslu "Kurva, to se mám v tomhle počasí čvachtat v bazénu?". Navíc to nebyl zrovna milovník vody...Jenomže panu Weedleovi, který byl za nejlepšího podvodního fotografa v průmyslu, se podařilo kluky přesvědčit a naházet do bazénu. Podařilo se tak nafotit něco kolem dvou seti fotek.

Nejpůvabnější, nejúchvatnější a nejmrazivější fotka z tohoto setu zabírá podivně plujícího Kurta, který jakoby vydechuje poslední známky života.

"Zamiloval jsem se do podivně plující kompozice a srandovně zkráceného těla," říká fotograf časopisu SPIN, který tuto fotku pro obálku vybral. "A tento snímek vytváří skutečnou spojitost mezi obalem desky a Kurtem."

The Hobbit

Už máte sbaleno? Do Středozemě je to pěkně dlouhá cesta, protože leží... No... Uprostřed. Už jenom těch příprav, aby se tato výprava mohla uskutečnit - kvůli dlouhým tahanicím o autorská práva, hledání režiséra jako náhradu za Guillerma del Tora, či kvůli prasklému vředu Petera Jacksona, který se role režiséra nakonec přeci jenom ujal. Zlý jazykové tvrdí, že tento film je prokletý... Ale ať už je,  nebo ne, byla by pitomost nevytěžit peníze ze značky Pána Prstenů. A tak, po osmy letech začalo 21. března oficiálně natáčení filmu.

Filmu, který bude rozdělen na dvě části, tak, jak je to dnes v Hollywoodu v módě. První, vydaná koncem roku 2012 má název Hobbit: and Unexpected Journey (pro ty primitivnější z nás Hobit: Neočekávaná výprava) a druhá je pojmenovaná klasicky There and back again (Tam a zase zpátky). Těžko říct, jestli má toho film tolik co nabídnout, že musí být nemilosrdně rozříznut, nebo Peter Jackson jen vaří z vody pro ještě větší zisk. Člověk by se mu ani dvakrát nedivil po jeho eskapádě s King Kongem.

Četli jste knížku? Jestli ano, potom přibližně víte, o co v Hobitovi půjde. V první části se seznámíme s novým ksichtem pana Bilba Pytlíka, kterého hraje neskutečně hobitovský Martin Freeman. A tím píši hobitovský, protože myslím, že je na tuto roli vskutku ten pravý. Skoro by se hodilo napsat "vyvolený". Ale to už je Frodo, máš smůlu Freemane. Snad aby byl Hobit epičtější než kniha, Peter Jackson si k natáčení pozval staré známé z trilogie, například Gandalfa (Ian McKellen), zmíněného Froda (Elijah Wood), a Legolase (Orlando Bloom). U posledních dvou se vedou spekulace, v jaké spletenici se ve filmu objeví, jelikož, jak je čtenářům předlohy dozajista známo, v knize o nich nění ani měkké F. Zároveň na nás čeká hned 13 fantastických trpaslíků, mínus jedna Sněhurka. Říkám vám na rovinu, tohle bude epické!

Ať už to mám za sebou, tohle je jejich jmenný seznam: Fili (nejmladší trpajzlik, komik skupiny), Kili (bratr Fili, další šašek), Oin (nejstarší trpajzlik) , Gloin (mladší bratr Oina, rozdělávač ohňů) , Thorin (Bilbův nejvíc nejlepší kamarád), Dwalin (první trpajzlik, který vstoupil do Dna pytle) , Balin (hlídka výpravy), Bifur (největší drňák výpravy), Bofur (?), Bombur (kolohnát, který vše prospí, takový Harley z LOST), Dori (nejsilnější trpajzlik) , Nori (trpaslík, který má rád nory). Uf...Dámy a pánové - historicky nejdelší věta tohoto blogu!
Teda nevím jak vy, ale mě dělalo problém se už zorientovat v postavách Trosečníka... V tomhle budu mít pořádný guláš. Naštěstí většina z trpaslíků má tak osobitý obličej (rozuměj charisma), že orientace mezi nimi bude bez problémů, řekl bych.



Dalším velkým trendem v Hollywoodu je natáčení ve 3D. Začalo to Avatarem, pokračovalo Soubojem Titánů a vcuclo do sebe Hvězdné Války i Titanik. Kdyby raději začali vymýšlet 3D porno..! Každopádně natáčení ve 3D se nevyhne ani Hobitovi a díky novým rádoby technologiím je obraz (dle Petera Jacksona) mnohem plynulejší, než u trilogie.

Většina nás však ještě čeká. A jsem rád, že toho můžu být součástí - často lituji, že v době, kdy se natáčela původní trilogie, v době, kdy vznikl Harry Potter či nová trilogie Hvězdných Válek, jsem nebyl dost vyvinutý, abych si to pořádně užil. Ale doba se nezastavila. Naštěstí.
O všem co se kolem Hobita šustne, o každém vytrženém hobitím chlupu vás budu informovat.

Váš Arkie
a jeho písmenka