Arkieho Sequel

10 důvodů, proč nepsat blog o sobě

2011-12-22T17:12:00.000+01:00

1. 30 procent uživatelů internetu jsou geeci a neerdi, dalších 30 procent teenageři a zbylých 40 jsou pedofilové, zoofilové, nekrofilové s masochystickými sklony, komplexy a dětskými zuby zavěšenými jako přívěšek na klíčích... Opravdu myslíte, že někoho z nich bude váš životní příběh zajímat?

2. Pokud by jste přeci jen chtěli, aby se váš životní příběh stal populárním, musel by obsahovat přinejmenším zápletku, líbivé speciální efekty, a váš obličej by musel být zaměnitelný s Tomem Cruisem, Angelinou Jolie nebo Benem Christovanohou.

3. Podle nezaujatého psychologického průzkumu z roku 2010, vedeným psychologickou fakultou KU v Praze, je psaní blogu o sobě nejlepší cesta, jak se před ostatními ztrapnit, stejně jako čůrání do bazénu, nebo bydlení v lepenkové krabici

4. Za psaní blogu, ať už o sobě samém, nebo o čemkoliv jiném, nedostanete žádné peníze, dary, statky ani stodoly, nikdo vás nepochválí ani nepohladí, nezaplatí nájem a už vůbec nepošle pohled z dovolené

5. Postupem času na sobě začnete pozorovat změny, se kterými jste se nikdy předtím nesetkali. Zhrubne vám hlas, chloupky se začnou oběvovat na místech, kde před tím nebyli a začnete se více zajímat o osoby jiného (ne nutně) pohlaví

6. Váš život určitě není tak originální, aby jste o něm mohli psát blog. Pokud nejste bůh, nebo Halina Pavlovská

7. Na všech fotografiích nesmí být nikdo jiný, než vy, vaše oči, vaše oko v detailu, váš pes/kočka/kamarád a vaše rodina. Jinak by to nebyl pravý blog o vás

8. Výše zmíněné osoby z bodu 1. se mohou dostat k výše zmíněným fotkám z bodu 7. a praktikovat u nich nejrůznější škálu činností. Na rase, věku, pohlaví ani velikosti nezáleží...

9. Nadnárodní korporace, jako jsou CIA, CSI, FBI, KGB a andělé světla stránky podobného ražení sledují a získávají o vás informace. Nevím sice, co s nimi potom dělají, nejspíš nemají co na čtení, ale jisté je, že to dělají

10. Proč zakládat blog, když vám k tomu všemu stačí FACEBOOK?!

Kdo by chtěl žít věčně?

2011-12-20T14:24:00.001+01:00

Já to vím, vy to víte, a oni to také vědí. Oprávněný povyk kolem smrti Václava Havla českému národu přerostl přes hlavu. Napsat si do svého statusu na sociálních sítích „R.I.P. Pan Prezident“ se stalo jakousi parafrází k větě „Jsem inteligentní a vím, co je to politika“. To vyústilo ve vtipné selhání lidského mozku, na Facebooku tedy můžeme vidět stránku R.I.P Václav Havel, s velkým, neméně roztomilých úsměvem pana Klause, coby presidenta Slovenského národa. Těžko polemizovat, jestli je to myšleno jako recese, nicméně tato stránka mi vyrazila dech, a spolu s ním i ostatní životní funkce.

Ano, měl jsem tohoto pána rád, mnohem víc, než pana Klause, nejenom pro to, že si kvůli němu v zahraničí myslí, že u nás vládne Santa. Ano, na jeho slova nedám dopustit, a vím, že bez jeho geniality bychom teď žili jako v Kosovu. Ale prosím pěkně, kdo se o něj zajímal v předchozích pěti letech? Už jen rezignovaně čekám, kdy o Panu Prezidentovi (s velkým P) vyjde 300 stránková publikace, kterou kdosi, nebo cosi, sepsalo už za jeho života…

Všemocný Google se ohýbá pod tíhou článků, referencí a jiných textů, ve kterých je skloňováno jméno pana Havla. Nemrzí mě to, že je znásilňována úcta k panu Havlovi, mrzí mě to, že lidé, kteří mají v hlavě pět mozkových buněk, se mermomocí musí ozvat, jednoduše proto, že je to trend.

A já se ozývám s nimi… Možná proto, že jméno Václav Havel je dnes vyhledávanější, než slovo Japonské porno, možná proto, že se chci také přihlásit o slovo. Silně mi to totiž připomíná truchlení nad ztrátou Kim-Čong-lia, vůdce Severní Koree, kvůli kterému se rozplakala i moderátorka televizních novin (velmi hezké, ekologické moderátorské studio, České televize by si měli vzít příklad), nehledě na to, že právě kvůli němu nastal v Korei hladomor. Mohu se jen domýšlet, že byl vydán zákon o truchlení nad Panem Diktátorem.

Každý truchlí po svém.

Sbohem, Pane Presidente!

Vypsaná Fixa - Detaily

2011-12-17T16:24:00.001+01:00

Svět Vypsané Fixy je jako Panoptikum zrůd, děsivě kouzelný i kouzelně děsivý. V případě, že si ho necháte vstoupit do hlavy, zahrne vás myšlenkami a představami, kterých se bojíte, no které zároveň zbožňujete. Pokud si chcete přečíst o Fixe více, podívejte se na pěkný článek od Mladého Muže.

"..Tvůj táta má doma

spoustu drog,
který má schovaný pod postelí
v kapse ve flanelový košili
z roku devadesát čtyři.."

Album Detaily přišlo na svět v době, kdy za sebou Fixa měla veleúspěšný Fenomén, i rozporuplný (dle mého názoru nepochopitelně) Klenot. Právě proto fanoušci nedočkavě čekali na to, co se stane. Jestli vydají další silné album, plné našláplých melodií, nebo rozprsknou na stěnu haldu not a akordů. Fixa se s tím vyrovnala po svém a porodila Detaily – album o panelácích, sídlištích a omamných látkách. Myšlenky černé a šedé, které jsou v protikladu s překvapivě pozitivní náladou alba. Ano, dá se říci, že Detaily jsou doposud jejich nejveselejším albem, což určitě není na škodu. Je to… Změna. Změna, kterou nejdřív sice nepřijímáte s nadšením, ale víte, že byla potřeba, že bez ní by to nešlo. Zvuk Detailů je tak nějak světový, už to není undergroundová kytarovka se surealistickými texty. Zvuků, které se podobají foukací harmonice, je víc než dosti a bicí už nejsou tak dravé a sadistické. Melodie se také tak nějak přiblížili masám, tak třeba Bubetka je klasická vypalovačka, která by se mohla stát hymnou nějakého gangu malých puberťaček. Vypsaná Fixa se jakoby stala platonickou kapelou – kapelou, která má tendenci být něčí platonickou láskou. Nejvíce se k předchozím album blíží Mentální Dávidlo, píseň, která odkazuje na Červeného Trpaslíka. S klasickým nástupem kytar v refrému si prostě nejde nevybavit na Trampolínu. Naopak Vše za 39 je naprosto svébytný song, který u Fixy nemá obdoby. A funguje! Stejně tak Diskokaktus se vyznamenal, a rozhodně na albu nezapadne. To se však nedá říct o posledních dvou písničkách, které si nepamatuji ani teď..

Vím, mohl bych celý tento článek setřít tvrzením, že to není Krása Nesmírná a bylo by vymalováno. Ale o to mi nejde, polemizuji jen nad tím, proč jsou Detaily tak jiné, a co je na tom dobrého. Protože kdyby na tom nic dobrého nebylo, poslechl bych si ho jednou, dvakrát, ne dvanáctkrát. A myslím, že to mluví samo za sebe.

Co se vám bude líbit - JE TO FIXA!

Co se vám nebude líbit - Srovnávání s předchozími alby, hodně pofiderních zvuků

Highlights – Diskokaktus, Mentální Dávidlo, Bibi Balderis, Vše za 39, Show pana Loba

Detaily by Jakub Roman on Grooveshark

Má cesta životem

2011-12-15T20:18:00.002+01:00

Se svojí matkou jsem se poprvé poznal v nemocnici. Její vyčerpaný úsměv se mi zaryl do hlavy a já
jsem hned věděl, že to bude ona, kdo mne naučí chodit a následně provede životem. Když jsem po prvně otevřel oči, a uviděl svět, hned jsem si pomyslel "Jéé, tady je to zajímavé!" Život šel dál, a já si začal uvědomovat, že všechno není tak horké, jak se to uvaří.
Ve věku, kdy jsem se teprve učil zadržovat stolici a vnímat okolní podněty kolem sebe, jsem přišelo otce a už nikdy v životě ho nespatřil. Nestěžuji si. Vnímám to tak, že jsem nikdy tátu neměl a proto mi v životě neschází - patetické výlevy, že mne neměl kdo naučit fotbal a vysvětlit mi záhadu rozmnožování si tedy nechám na jindy. Jsou to stejně jenom kecy, kterýma se lidé z rozpadlých rodin dělají zajímavými. A o rozmnožování se dá vždy v čas dovědět ve škole, nebo v zoologické zahradě... Se světlými vlásky a zděděným předkusem, se ze mě stal maminčin andílek, kterého ukazovala všem známým i neznámým. Světlé vlasy, modrozelené oči a devadesát procent svých tělesných proporcí
jsem zdědil po matce, zbylých deset po otcovi - kupříkladu křivé zuby -, za což jsem pánu bohu, nebo nějakému jinému chlapíkovi tam nahoře, vděčný. Postavou nijak nevynikám, takže jsem se vyhnul urážlivým přezdívkám, jako je Kolohnát nebo Skrček. Nejzajímavější částí mého těla je ovšem můj malíček na levé noze, což je škoda, vezmeme-li v úvahu, že ho moc lidí nemá šanci vidět.
Postupem času se začala formovat má osobnost. Díky neskonalé touze mé matky, porodit hudebního génia (kterým se ona nestala), jsem začal chodit na hodiny houslí, zpěvu a hry na klavír. Nutno podotknout, že jsem jí za to vděčný, hudba se skutečně
stala alfou i omegou mého života. Jestli si na sobě něčeho vážím, tak je to můj hudební vkus a schopnost zahrát a skládat písně. A to nemusím být zrovná nějaký Mozart nového tisíciletí.
Pokud bych se měl popsat (což bych patrně měl, když se jedná o popis), nazval bych se komplikovanou
bytostí z generace porevolučních dětí. Tedy dětí, kteří najednou neví, co se životem a které
nesplnili očekávání do nich vložené. V jednu chvíli chceme být astronauty a krotitely lvů a najednou
sedíme v lavici na hotelové škole, aby svou budoucnost utápěli ve sklenicích a skleničkách,
pohárech a hrnečcích všech různých tvarů a velikostí.
A tady jsem já, dítě z domu, zalitém do betonu...
Jak jsem se začal vyvýjet a uvědomovat si sama sebe, začala se rozvíjet i má odlišnost. Ruku na srdce,
snad by jste nečekali, že jsem povahou hezký a milý hoch, který má neskonalou zálibu v sezení na židličce
a šoupání nohama. Takový já nejsem.
Jsem jiný.
Mohl bych se zde sic opájet vlastní úžasností, ale to by nebylo ono. Vám by to nic nedalo, a mě by to jen vzalo.
Budete se muset tedy spokojit jen s faktem, že jsem jiný. A teď, jestli mne omluvíte, dopíšu tento opus magnum,
zavřu oči,
a užiji si nádherný zbytek svého života.

Mikropovídka

2011-07-31T21:53:00.000+02:00

Seděl jsem v čekárně a krajně nečekaně čekal na operaci srdce. Tak, jako v každé čekárně, i tady se na mou oční sítnici promítalo portofolio smutných tváří, obličejů a výrázů. Malé dětičky se smutně dívali do letáčků s omalovánkami, které nikdy nikdo nevybarví. Žádné racionální dítě si totiž do nemocnice pastelky nenosí, pokud je nepožilo, či si je nezapíchlo do břicha. V hlavách jim rostla představa ostrých, tupých lékařských nástrojů, které jim pan doktor zabodne do těla, jen co překročí práh ordinace. Chlapec, sedící oproti mne si do walkmana nahrál vzdechy svého bývalého děvčete, kterými se teď mučil. Vyčetl jsem to z jeho očí, které se na mne dívali zkrz clonu smutku a utrpení...
Jak patetické, pomyslel jsem si a jakoby ve snu se podíval na otevírající se dveře.
"Pan Lebeda," zaštěbetala zpoza dveří sestřička, jejíž detaili by se do této povídky nevešli, nacož jsme se já a moje jméno vydali za Panem doktorem.
"Pijete, kouříte, berete drogy?" zeptal se mne výše zmíněný Pan doktor, o pár vteřin později a já si s mírným opožděním uvědomil, že se mne nechystá pohostit.
"Ne," zalhal jsem, a snažil se nevnímat pohyby mých střev. Už několik dní se má střeva společně s žaludkem a dvanáctníkem snaží dostat ven z mého těla. Zřejmě se paní Dvanáctníková chce porozhlédnout po lepším, lukraticnějším bydlení.
"No," začal pan doktor "..mám pro vás ne-zase-až-tak-dobrou zprávu... Popravdě, mám pro vás špatnou zprávu. My doktoři dobré zprávy neříkáme..."
Po zhruba minutovém monologu o doktorech a jejich problémech jsem se jeho povídání snažil strhnout do dialogu. Vykonstruovanou větou "..A co se týče mé operace?" jsem Panu doktorovi nastínil, co je pravý důvod mé návštěvi. Mlha kolem mne začala houstnout a její chuchvalcovitá konzistence obklopovala mne a Pana doktora.
"Věc se má takto... Rentgenové a polaroidové snímky nám úkazali, že máte v břichu rybu. Žije ve vás už nějakou dobu a co nevidět jí bude vaše břicho, jakožto akvárium, malé..."
Dál už jsem neposlouchal. Podíval jsem se na své ruce. Vždyť ani nemám ruce. Kde jsou moje ruce? Pane doktore, nedáte mi nějakou tabletku na dorůstání končetin? Pane doktore...?
S trhnutím jsem se probudil. Bezmyšlenkovitě jsem si mými správně fungujícími rukami mnul břicho a pokoušel se uklidnit. V takovýhle chvílích (alespoň ve filmech tomu tak je), by se přítelkyně, ležící vedle mne, měla automaticky probudit a s přehledem, se slovy "to byl jen sen Jacku, jenom ošklivý sen" by mne měla konejšit.
Vrhl jsem nadějný pohled na tělo, ležící/oddychující na druhé straně postele, kterému stékala slina na polštář.

Nejhezčí sny jsou ty, které se nám nezdají.

Váš Arkie
a jeho písmenka

Dexter - série druhá

2011-07-31T00:27:00.000+02:00

Je zpět. Jako posledně. Mnohem větší. A baví. Ho vytvářet. Douslovné věty.
A stejně jako v minulé sérii na vás čeká nejoblíbenější zabiják Ameriky (Dexter), nejohyzdnější černoch Ameriky (seržant Doaks) a kupa balíčků s mrtvolami (Balíčky s mrtvolami).

Bohužel, zas tak růžové to s naším Dexterem není. Je to už nějaký ten čas, od té doby, co zabil svého bratra v minulé sérii. Což je věc nemilá, a určitě mi dáte za pravdu, dokáže taková vražda rozhodit den, týden, život...
Tak nějak se na začátku série cítí Dexter. Jeho bratr Brian Mooser aka Rudy Cooper aka Ice-truck-killer byla totiž jediná osoba na celičkém světě, která věděla, co doopravdy byl Dexter zač...

Jen takmimochodem, sériový vrah. Aby toho nebylo málo, všude kolem Dextera se motá jeho černý kolega z práce, seržant Doakes. Ten je až chorobně přesvědčený, že je na Dexterovi něco "podivného", jen neví co. Proto ho ve svém volnu pronásleduje. Na chvíli ho to omrzí, zhruba ve středu série, kdy se milně dozví, že Dexter je závislí na heroinu. Tuto milosrdnou lež řekl mimo jiné i své přítelkyni Ritě. A co je nejhorší (podle úhlu pohledu), nedokáže už ani zabít člověka...

Vlastně ne, absolutně nejhorší je, že po letech vhazování mrtvých těl do oceánu, pravda vyplava napovrch. Doslova.
Pravdou mám na mysli igelitové pytle s rozřezanými končetinami, které Dexter vhazoval do moře. Na světlo světa se tak dostal The Bay Barber Butcher, řezník ze zálivu, který vraždí uprchlíky před zákonem. Je ironické, že TENTO seriový vrah se stal mezi obyvateli oblíbeným hrdinou. Vidí v něm jakéhosi šerifa, ochránce nevinných. To trochu znepříjemní den, co říkáte?

V této sérii se tedy do konfliktu staví Dexter, co by Řezník ze zálivu a seržant Doakes, co by nejvšímavější policajt v Miami. Absolutní protipól těchto dvou postav vás provází celou sérií. Moje sympatie si však získal spíš Ice-truck-killer ze série první. Možná to bylo jeho ksichtem, který byl podivně zlověstný a zároveň legrační. Nejsem rasista. Jde i celkovou osobnost "záporáků" - Rudy Cooper je geniálně tajemný a o to víc tajemný je, když zjistíte, co má za lubem. Doakse vám nezbívá než nenávidět, a doufat, že pomře. Pak se rázem vše přehoupne a vám nezbyde, než ho litovat. I tak byl Dexterovi slušným protivníkem.

Kdybych měl průběh série k něčemu přirovnat, byl by to díl ze série první, ve kterém je Dexter povolán na své místo činu. Děs, deprese a panika, která vás pronásledovala celým dílem, se přenesla do celé série. A když říkám celé, myslím tím celé. Až do posledního dílu nevíte, jak to s naším Dexterem ušatým dopadne. Což samozřejmě sérii na kvalitě neubírá.

Ale ať to v hlavě převracím jakkoliv, ať vyzdvyhuji sérii druhou sebevíc, nemohu se zbavit pocitu, že ta první je přeci jen o něco lepší. Ono to tak u prvních sérií bývá. Strach a napětí je opravdové. U Dextera je to trochu irelevantní, protože jako jeden z mála seriálu, si svou kvalitu drží sériemi. Od tohoto seriálu se dá totiž čekat cokoliv.

Suma sumárum, série druhá se žene v závěsu za tou první. Není o nic horší, ani o nic lepší, přesto jednu z nich budete mít raději. Dá se říct, že série druhá je akčnější, a víc napjatější. Není díl, který by vás nechal chladným, nebo který by vás nepřinutil zamyslet se. A právě přemýšlení je na něm nejhezčí...

Váš Arkie
a jeho písmenka

Příběhy Impéria

2011-07-24T21:23:00.000+02:00

Ať si Darth Vader vraždí, ať si princezna Leia slzy utírá, v tomto článku nebude řeč o Hvězdných Válkách. Článek o Dračím Doupěti II měl na místní poměry slušný úspěch, proto bych vám chtěl přiblížit další stolní hru, Příběhy Impéria.

Z očí lajků (vás) se Příběhů Impéria se od Dračího Doupěte zas až tak neliší. Sejde se skupinka podivínů, vybalí si obložené chleby a užívají si společné chvíle plné žvástů. Z očí odborníku (ná... těch ostatních) se jedná o herní unikát. Příběhy Impéria jsou zasazené do prostředí historického Londýna. To zní moc pěkně, ovšem realita je jiná. Hodně jiná. Coby středověký detektiv alá Sherlock Holmes alá Hercule Poirot alá Major Zeman se prodíráte špinavým, zatuchlým, morem prožraným Londýnem, kde smrt číhá na každém kroku. A to doslova.
Věc se má tak - ono pozlátko Londýna není zas tak zlaté. Zapařené a špinavé město, které se chlubí svojí vyspělostí a pokrokovostí skrývá ve svých útrobách zmučené dělníky, kteří by chtěli být na jakémkoliv jiném místě na světě. Spolu s nimi tu žijí celé rodiny na ulici, nasilní vrazy a vyděrači. Cholera se skloubí se špínou. Idealní místo na letní dovolenou.
A v tom jste vy! Ne jako kdejaký potulný hrdina, bard, nebo kouzelník, ale jako vyšetřovatel Scotland Yardu. Před vámi se otvírá vskutku propracované pískoviště na hraní. Kniha jako taková obsahuje všechny možné úkoly (questy, chcete-li) a bravurně popisuje atmosféru Londýna. Ta je na celé hře asi nejlepší. Mališčkosti dělají z celé hry nadprůměrnou záležitost.

Váš Arkie
a jeho písmenka

Co kdyby Kurt nezemřel?

2011-07-22T20:40:00.002+02:00

V časopisu SPIN 2004, jehož číslo bylo věnováno Kurtu Cobainovi, si spisovatel Chuck Klosterman položil zajímavou otázku, co by se stalo, kdyby Kurt Cobain přežil svoji smrt? Níže si můžete přečíst, co by se legendě přihodilo, kdyby před sedmnácti lety nezemřel.

5. dubna 1994 - Kurt Cobain je převezen do Univerzitního Nemocničního Centra ve Washingtonu, po té, co přežil masivní dávku heroinu. Byl objeven soukromým detektivem, Tomem Grantem, který tělo našel v bezvědomí s poblíž ležící nabytou brokovnicí a (alespoň to tak vypadalo) dopisem na rozloučenou. Když se Cobain o čtyři dny probere z bezvědomí, prohlásí, že brokovnice byla "na ochranu" a dopis byl "osobní". Po devíti dnech pozorování je propuštěn z nemocnice.

1. května 1994 - Label Geffen Records v tiskové správě uvádí "Nirvana se nerozpadá, ale dává si přestávku."
V rozhovoru s časopisem Goldmine se basista Krist Novoselic zmiňuje, že pracuje na politicky zaměřeném sólovém albu. Dave Grohl prohlašuje na MTV, že si není jist jeho blízkou budoucností, ale doufá o spolupráci s frontmanem dánské heavymetalové skupiny Mercyful Fate, panem King Diamondem. Kurt Cobain neposkytuje žádné rozhovory.

20. srpna 1994 - Cobain žádá o rozvod se svojí manželkou Courtney Love, po dvou a půl letech manželství.

31. října 1994 - Noviny Atlanta Constitution vydávají tiskové ohlášení o tom, že Cobain začal pracovat na sólovém projektu Kurdt Kobain, napsaném a produkovaném s frontmanem kapely R.E.M, Michaelem Stipem. Objevují se i konfliktní zprávy o tom, jak bude album znít. Nejprve Cobain říká, že album bude zcela akustické, ale o dvacet minut, ve stejném rozhovoru navrhne, že by mohlo znít jako Chicago art-punková kapela Shellac.

31. ledna 1995 - Práce na albu Kurdt Kobain se zastavuje, nejspíš kvůli čím dál těžšímu rozvodovému řízení s Courtney Love. Love veřejně útočí na Cobaina, a tvrdí, že napsala "ty nejhustější texty z In Utero". Cobain nereaguje.

12. března 1995 - The U.K. New Musical Express tvrdí, že demo desky Kurtd Kobain zní jako Oasis také to, že Kurdt Kobain bude nejlepší sólo deska v rockové historii. Až později se zjistí, že žádné takové dema neexistovali.

1. června 1995 - Povzbuzen Cobainovými pokusy o rehabilitaci, se soudce v Olympii, státě Washington rozhodne, že Cobain je "..no víte, víc pohromadě, než Love" a svěřuje mu primárně do péče dceru Frances Bean.

24. prosince 1995 - Pan Cobain je nalezen napůl v bezvědomí na předním sedadle svého auta, které zůstalo nastartované uvnitř zavřené garáže. Později tvrdí, že usnul, po velmi náročné cestě z Missouli v Montaně, kde se byl podívat na skupinu Codeine.

1. dubna 1996 - Kurdt Kobain je vydán a podroben masivnímu údivu kritiků a vlažnému prodeji. V rozhovoru s časopisem SPIN Cobain uvádí že je to "dobré, emotivní album, ale bohužel ne tak dobré, jako kterákoliv z nahrávek skupiny Vaselines." Také se zmiňuje, že Nirvana se nikdy nedá dohromady.

20. května 1996 - Cobain ruší naplánované 18ti zastávkové turné, které měl zahájit už za dva dny.

13. říjen 1996 - Zhnusený Cobain hraje jako pomocný kytarista na třech koncertech Jesus Lizard...

Sequel o mě a o nich

2011-07-22T00:06:00.002+02:00

Jestli jsem na něco ve svém životě opravdu hrdý, pak to jsem já. Přesněji, moje osobnost.
Už od útlého věku píši básničky a skládám písně. Ani nevím, co mne to napadlo, nejspíš jsem se musel hodně nudit, že jsem přijel na něco tak podivného. Ale fungovalo to. Muselo to fungovat, jinak bych tu teď nebyl já, ale nějaký z miliónů strojených chlapců, kteří se fotí v zrcadle na facebook.
Troufám si o sobě tvrdit, že jsem jiný... Změnilo mne to. Přemýšlím o sobě jako o osobnosti, i když k ní mám ještě hodně daleko. Nechci, aby to vyznělo nějak rasisticky, nedej bože nacisticky, ale připadám si vyspělejší, než moji vrstevníci. Co se týče intelektu, svalové hmoty jsem moc nepobral.
Právě proto se snažím nezapadat. Právě proto nesnáším sociální skupiny a jakékoliv škatulkování lidí. Děkuji pěkně, to není pro mne. Už jen ze samotného slova "styl" je mi zle. To už je lidstvo vážně tak zoufalé, že se musí řídit tím, co je In a co je Out? Teď si nedělám legraci, na slovenské televizi jsem zahlédl pořad, který se tak doopravdy jmenoval. Vyumělkovaná blondýna v něm hlásala, že letos nejsou in holinky a sandále Ježíše Krista.
Samozřejmě, mohl bych předstírat že jsem na stejné rovině myšlení, jako ostatní, obstarat si fajnový, krátký účes, vytahané triko a nasadit si svůj poťouchlý výraz číslo 2.
Jenomže to není pro mne... Raději si nechávám narůst dlouhé, věčně rozházené vlasy, chodím zásadně v podivném oblečení, na kterém jsou postavičky z dětských seriálů (Spongebob, Sušenkožrout, či pan Vajíčko) a zaraženě sleduji své tkaničky od bot, když jsem ve větší skupině lidí. Takový už jednoduše jsem...

Váš Arkie
a jeho písmenka

Minecraft aneb epileptický záchvat v krabici s legem

2011-07-21T23:41:00.000+02:00

Na fenomén mého dětství, LEGO, nemám moc dobré vzpomínky. Jako malý jsem si strčil hlavičku nějakého panáčka do nosu, a když jsem si ji chtěl vyndat, zacpal jsem si jí nechtěně ještě hlouběji... Ani za boha se mi jí nepodařilo vyndat a kdo ví, jestli tam není dodnes.

Ke kostičkám jsem si už nikdy cestu nenašel, až do teď. A to díky hře Minecraft, což je hra pro všechny úchylné nooby, geeky a podobnou havěť, otevřená široké veřejnosti. Něco jako kdyby Death Folklor Metal hráli na Evropě 2. A nad touto hrou masturbuje klaun z pořadu "Kostičky". To už je pořádný důvod hru vyzkoušet.

Neváhejte, žádná jiná hra vám za necelých 15 euro takovou zábavu nenabídne... Na rovinu, jsou i lepší multiplayerové hry, ale v poměru s cenou - bezkonkurenční nabídka. A na rovinu podruhé, vedle Ultimy Online se Minecraft stal mým nejoblíbenějším mmorpg a to jsem hrál World of Warcraft, Lineage i Eve Online.

Koncept je jednoduchý. Přesto geniální. V jednoduchosti je totiž krása.
Jako malý, roztomilý panáček máte tu moc rozbíjet a stavět kostičky, dle vašeho gusta. V této hře se VŠE točí kolem kostiček. Ať už se jedná o kostičky dřeva, hlíny, kamene, nebo vody?... To není otázka... Princip spočívá v tom, že rukama vyhrabete nějaké dřevo ze stromu, vyrobíte pár bedýnek, z těch si postavíte pracovní stůl a na něm si stvoříte kupříkladu krumpáč. Ze dřeva, samozřejmě. Jen co se nadějete, už s krumpáčem kopete nějaké to kamení, abyste si postavili krumpáč z kamene (který kope rychleji a vydrží déle).
Prosté, že?

Takováto evoluce se v Minecraftu točí kolem všeho. Neboli vše se točí kolem této evoluce. Po kamení přichází železo, po železu zlato (což moc dobrý materiál není) a po zlatu diamanty (to už je lepší...). Hodně chytrých hlaviček si řekne "A co je na tom jako zábavného?". Toť otázka. Možná je to volnost, se kterou můžete budovat prostodivné budovy, možná že promyšlený způsob, jakým ve hře postupujete výš, možná že je to hravé kopání kamení, rudy, železa, zlata a diamantů. A možná je to něco jiného.

Něco málo Minecraftu

Hudební jídelníček

2011-07-17T18:44:00.003+02:00

Někdo sbírá známky, někdo psí výkaly a někdo sbírá cornflaky zajímavých tvarů... Co se týče mne, mám mnohem zajímavější a méně náročný koníček - snažím se mít co největší hudební přehled. Proto jsem si na toto léto přichystal Hudební jídelníček nahrávek, které mne dosud míjeli a na které jsem si (i přes jejich kvalitu), neudělal čas. A co z toho budete mít vy? Alba, které mne něčím zaujmou (ať už kvalitou, nebo opakem), vám tady poctivě ohodnotím a ohláškuji... (v takovémhle stylu)

Neutral Milk Hotel - On Avery Island
Neutral Milk Hotel - Live at Jittery Joe´s
R.E.M - Automatic For the People
Smashing Pumpkins - Siamese Dream
The Flaming Lips - Yoshimi Battles the Pink Robots
The Microphones - The Glow pt.2
Joy Division - Unknown Preasures
Fredrik - Flora
Stone Temple Pilots - Purple
Wohnout - Našim klientům
Massive Attack - Blue Lines
My Bloody Valentine - Loveless
Of Montreal - Hissing Fauna, Are You the Destroyer?
Sun Kil Moon - Ghost of the Great Highway
Dear and the Headlights - Small Steps, Heavy Hooves
The Strokes - Is this It?
Johnny Cash - American Recordings
The Verve - Urban Songs
Radiohead - In Rainbows)
Oasis - Definitely Maybe
The Wombats - Girls, Boys and Marsupials
Sigur Rós - ()
The Tallest Man on Earth - Shallow Grave
Coldplay - A rush of Blood to the Head

Za jakékoliv další hudební tipy (který sedne do mého vkusu hudby), budu neskonale vděčný, můžete je napsat, kupříkladu, hned sem dolů, do komentářů.

Váš Arkie
a jeho písmenka

Neutral Milk Hotel - In the Aeroplane over the Sea

2011-07-17T13:49:00.003+02:00

Toto album je jedno z mála, o kterém mohu říct, že se mi líbí od začátku do konce.Imaginárně jsem si všechny písně, kterých je stylově jedenáct, ohodnotil pěti hvězdičkami z pěti. A některé kousky šesti...
In the Aeroplane over the Sea je album z jiného světa, do kterého se musíte ponořit, aby jste ho dostatečně ocenili. Věřte mi, že pouštění si náhodných písniček z youtube.com je nanejvýš nesmyslná. Osobně jsem si podle reakcí na serveru rateyourmusic.com nahrál celé album do mp3 a před rokem, při cestě do zahraničí jsem si to pořádně poslechl. Oranžové zapadající slunce osvětlovalo německou krajinku, a já se zaposlouchal do prvních tónů zpěváka a skladatele Jeffa Magnuma, který má celý projekt na starost a bez něj by z alba nebylo ani ň. "...When you were young, you were the king of carrot flowers.."

Jak už jsem říkal (psal), kouzlo tohoto alba je v komplexnosti. Každá jednotlivá písnička logicky navazuje na tu předchozí a celé album se nese v duchu začátku století. To jen přidává na atmosféře. Nejspíš proto pan Magnum upustil od tvrdých kytar a tvrdých bicí a celé album je tak pojato spíše akusticky. Mimochodem, celá deska se stala symbolem rané indie hudby, stejně tak podivný obraz ženy s bubnem (alespoň doufám, že je to buben) na hlavě.

Co se vám bude líbit - Neotřelá, vysoce kvalitní hudba, neobvyklé přechody, atmosféra, podivínskost

Co se vám líbit nebude - Nekvalitní nahrávka vokálů a mezery mezi skladbami : )

Highlights - King of Carrot Flowers pt.1, In the Aeroplane Over the Sea, Holland 1945

Dexter - série první

2011-07-16T22:21:00.001+02:00

Nevěřím v boha ale v želvy ninji. Neposlouchám maminku a nejím zeleninu. A můj oblíbený seriál je o masovém vrahu.

Chcete se s ním seznámit? Pozorně čtěte. Chcete skončit na jeho řeznickém stole? Dělejte zlé věci, namátkou, zabíjejte lidi. Právě po takové lidi, kteří v minulosti někoho úmyslně udusili, umučili, upálili, utopili, umordovali a jakýmkoliv způsobem zavraždili, hlavní postava seriálu Dexter vystavuje svému osobnímu soudu. Ona hlavní postava se jmenuje, nečekaně, Dexter. Dexter Morgan, v podání Michaela C. Halla, kterého můžete znát i ze seriálu 6 feet under. Pro pořádek - Dexter není zlý člověk... Záleží jen na úhlu pohledu. Jeho oběti jsou prokázaní vrahové, kteří unikli trestu kvůli ne-příliš-spolehlivému soudnímu systému v Americe. Nikdy by nezabil nevinného člověka, nebo někoho, u koho se mu nepodařilo prokázat vinu. Dotyčný se totiž stejně vždy přizná na smrtelné... desce.

Toto mu přikazuje tzv. kodex jeho nevlastního otce, který byl policajtem v Miami a který o Dexterově "uchýlce jako jediný věděl. Dalším příkazem v kodexu je "Nenechat se chytit... Nikdy". Jako správný polda naučil otec svého syna všechny chyby kriminálníků a neustále Dexterovi vštěpoval, aby byl o krok před nepřítelem. Po vzoru svého otce se tedy Dexter stal vyšetřovatelem, specializujícím se na krevní rozstřiky. Když ho to, kluka ušatého baví, tak proč ne. Toť ve stručnosti.

První série zastihne Dextera v okamžiku naprosté vyváženosti. Zabíjení mu jde a navenek nikdo nic netuší, jelikož, ač je bez jakýchkoliv citů a emocí, daří se mu je předstírat. Okolí ho tak má za velice sympatického (díky Halle!), slušného a hodného jedince. Vede si tak dobře, že si najde i přítelkyni (aby se začlenil do davu), která je svým způsobem také postihnutá - odmítá jakýkoliv náznak sexu. Což Dexterovi vyhovuje.
Vše se změní v okamžiku, kdy je povolán na místo činu. Zde leží rozřezané tělo prostitutky, zbavené jakékoliv krve. (Co že to tam Dexter potom dělá?!) To má na svědomí sériový vrah, později přezdívaný Ice-truck killer. Ten Dexterovi pořádně zamotá hlavičku. Nejen, že se ho snaží pro osobní účely vypátrat, zároveň k němu cítí úctu a pokoru, jako ke kolegovy z branže.

Krom Dexterovi přítelkyně Riti, která se postupně celou sérií začíná obnažovat a obnažovat, je na scéně i Dexterova nevlastní sestra Debra. Její postava se v seriálu rozvíjí jak pracovně (povýší na místo vyšetřovatele), tak vztahově (díky doktoru Rudy Cooperovi aka Brianu Moserovi aka... však vy víte). Mimoto se můžeme dívat na skvadru Dexterovo kolegů z práce, ať už na charismatického Angela, nebo na necharismatického Masuku (nikdy nevím, jestli se to píše Masuka, nebo Matsuka).

Celá série si drží neuvěřitelně dobré tempo. Nic není roztahané a pointa série s Ice-truck killerem vyvrcholí v to nejgeniálnější vyústění seriálů, jaké jsem kdy viděl. A teď mluvím naprosto seriózně, žádné plácání obilí. Osobně jsem průběh první série prožíval tak, že jsem se tomu sám divil. Třeba v momentě, kdy je nalezeno Dexterova rozřezaná mrtvola, a Dexter je přiveden na místo činu. Zůstal jsem ohromeně zírat, a neuvědomoval jsem si, že seriál několik desítek vteřin běží dál. Nebo například ono nenápadné odhalení pravé identity Ice-truck killera, posílajícího e-mail. V tu chvíli do sebe vše kompletně zapadalo.
Dexter není jenom nějaký krimi seriál tipu Kriminálky Miami, Las Vegas, Budapest ci Tokio. K věci se dostává i humor, mnohdy trpký a dosti černý. Ten má na svědomí především Dexter, respektive jeho namluvené myšlenkové pochody. Nemůžu nezmínit úžasnost scény, kdy se vyzpovídá svému psychoterapeutovi těsně před tím, než ho zabije...

Autorům se podařilo diváky elegantně vtáhnout do děje, představit Dextera světu jako hrdinu a zároveň na nás vybafli s napínavým příběhem. To se jen tak někomu nepodaří!
A nejlepší na tom je, že jakkoliv je tato série kvalitní (vězte, že intergalakticky hodně), nastávající série si drží laťku stejně vysoko, ne-li výš. Ale o tom zas někdy příště...

Uvnitř fotky - Nevermind

2011-07-15T01:08:00.002+02:00

Dítě plující v bazénu s obnaženým penisem, natahující se po bankovce... Klasický nápad z hlavy Kurta Cobaina, stejně jako "reklama" na album In Utero, kdy se členové skupiny Nirvana (Kurt Cobain, Chris Novoselic a Dave Grohl) učí rodit embria. Právě tato nechvalně známá fotka se stala fotkou alba a tajnou modlou nás, fanoušků.

Psal se rok 1991, přesněji 28. září a Nirvana v tu dobu dokončovala album Nevermind. Jistý Kirk Weedle byl pověřen, aby nafotil s kapelou nějaké fotky. A jeho představa? - stejná série fotek v bazénu, jako odkaz na nahé dítě na albu. Avšak když se se skupinou sešel, na nějaké focení nebyla absolutně žádná nálada. Bylo 10 ráno (což je na rockery hodně brzo), byla zima a Kurt si dokonce na chviličku zdřímnul. Říkal prý něco ve smyslu "Kurva, to se mám v tomhle počasí čvachtat v bazénu?". Navíc to nebyl zrovna milovník vody...Jenomže panu Weedleovi, který byl za nejlepšího podvodního fotografa v průmyslu, se podařilo kluky přesvědčit a naházet do bazénu. Podařilo se tak nafotit něco kolem dvou seti fotek.

Nejpůvabnější, nejúchvatnější a nejmrazivější fotka z tohoto setu zabírá podivně plujícího Kurta, který jakoby vydechuje poslední známky života.

"Zamiloval jsem se do podivně plující kompozice a srandovně zkráceného těla," říká fotograf časopisu SPIN, který tuto fotku pro obálku vybral. "A tento snímek vytváří skutečnou spojitost mezi obalem desky a Kurtem."

The Hobbit

2011-07-13T23:31:00.006+02:00

Už máte sbaleno? Do Středozemě je to pěkně dlouhá cesta, protože leží... No... Uprostřed. Už jenom těch příprav, aby se tato výprava mohla uskutečnit - kvůli dlouhým tahanicím o autorská práva, hledání režiséra jako náhradu za Guillerma del Tora, či kvůli prasklému vředu Petera Jacksona, který se role režiséra nakonec přeci jenom ujal. Zlý jazykové tvrdí, že tento film je prokletý... Ale ať už je, nebo ne, byla by pitomost nevytěžit peníze ze značky Pána Prstenů. A tak, po osmy letech začalo 21. března oficiálně natáčení filmu.

Filmu, který bude rozdělen na dvě části, tak, jak je to dnes v Hollywoodu v módě. První, vydaná koncem roku 2012 má název Hobbit: and Unexpected Journey (pro ty primitivnější z nás Hobit: Neočekávaná výprava) a druhá je pojmenovaná klasicky There and back again (Tam a zase zpátky). Těžko říct, jestli má toho film tolik co nabídnout, že musí být nemilosrdně rozříznut, nebo Peter Jackson jen vaří z vody pro ještě větší zisk. Člověk by se mu ani dvakrát nedivil po jeho eskapádě s King Kongem.

Četli jste knížku? Jestli ano, potom přibližně víte, o co v Hobitovi půjde. V první části se seznámíme s novým ksichtem pana Bilba Pytlíka, kterého hraje neskutečně hobitovský Martin Freeman. A tím píši hobitovský, protože myslím, že je na tuto roli vskutku ten pravý. Skoro by se hodilo napsat "vyvolený". Ale to už je Frodo, máš smůlu Freemane. Snad aby byl Hobit epičtější než kniha, Peter Jackson si k natáčení pozval staré známé z trilogie, například Gandalfa (Ian McKellen), zmíněného Froda (Elijah Wood), a Legolase (Orlando Bloom). U posledních dvou se vedou spekulace, v jaké spletenici se ve filmu objeví, jelikož, jak je čtenářům předlohy dozajista známo, v knize o nich nění ani měkké F. Zároveň na nás čeká hned 13 fantastických trpaslíků, mínus jedna Sněhurka. Říkám vám na rovinu, tohle bude epické!

Ať už to mám za sebou, tohle je jejich jmenný seznam: Fili (nejmladší trpajzlik, komik skupiny), Kili (bratr Fili, další šašek), Oin (nejstarší trpajzlik) , Gloin (mladší bratr Oina, rozdělávač ohňů) , Thorin (Bilbův nejvíc nejlepší kamarád), Dwalin (první trpajzlik, který vstoupil do Dna pytle) , Balin (hlídka výpravy), Bifur (největší drňák výpravy), Bofur (?), Bombur (kolohnát, který vše prospí, takový Harley z LOST), Dori (nejsilnější trpajzlik) , Nori (trpaslík, který má rád nory). Uf...Dámy a pánové - historicky nejdelší věta tohoto blogu!
Teda nevím jak vy, ale mě dělalo problém se už zorientovat v postavách Trosečníka... V tomhle budu mít pořádný guláš. Naštěstí většina z trpaslíků má tak osobitý obličej (rozuměj charisma), že orientace mezi nimi bude bez problémů, řekl bych.

Dalším velkým trendem v Hollywoodu je natáčení ve 3D. Začalo to Avatarem, pokračovalo Soubojem Titánů a vcuclo do sebe Hvězdné Války i Titanik. Kdyby raději začali vymýšlet 3D porno..! Každopádně natáčení ve 3D se nevyhne ani Hobitovi a díky novým rádoby technologiím je obraz (dle Petera Jacksona) mnohem plynulejší, než u trilogie.

Většina nás však ještě čeká. A jsem rád, že toho můžu být součástí - často lituji, že v době, kdy se natáčela původní trilogie, v době, kdy vznikl Harry Potter či nová trilogie Hvězdných Válek, jsem nebyl dost vyvinutý, abych si to pořádně užil. Ale doba se nezastavila. Naštěstí.
O všem co se kolem Hobita šustne, o každém vytrženém hobitím chlupu vás budu informovat.

Váš Arkie
a jeho písmenka

Poezie

2011-07-13T00:43:00.000+02:00

Aby jste viděli, že nejsem jen hrouda masa, kostí, šroubků a matiček, připravil jsem pro vás (pro ty hodné z vás) malý výběr z mé poetické tvorby. Teď by to chtělo napsat něco prozaického, jako "nechte se unášet proudem harmonie" nebo "vaše duše už je vlhká a otevřená"...

Komunistická

Dítě v domu,
zalitém do betonu,
těší se na výlet
k Balatonu.

Těší se na vlnky,
těší se na moře,
stejně jednou skončí,
v plynové komoře.

Má dívka složená z atomů,
je snem všech astronomů,
kteří se vrací v noci domů,
protože jsou
bez kondomů.

Noční pyžamo s žirafami

Tvoje noční střevíce
klapají si velice,
vezmeme-li v úvahu,
že nemáme podlahu.

Tvoje noční tkaničky,
tvé dvě svíčky pod víčky,
pomyslně, vědecky,
počítají ovečky.

Usínání ve družině,
polibky, chutnající po ostružině,
vždy koukáš se tak nevinně,
když tě topím ve víně.

Realm of the Mad God

2011-07-12T22:23:00.001+02:00

Vy víte že mám rád ujeté věci... Že nevíte?!
Moje chyba.
Mám rád ujeté věci.
A taky chleba.

A jestli něco mohu bez okolků považovat za ujetou věc, tak je to browserové mmo-rpg s názvem Realm of the Mad God. I když se může zdát jako bezduchá splácanina pro mentálně retardované, opak je pravdou. Tvůrci RotMG si zřejmě řekli, že nějaká 3D grafika už letos není v módě a je třeba vrátit se ke kořenům. Next gen ala hadr. Místo anti-aleasingu na vás čekají kostičky, místo blur rozmazání můžete čekat kostičky, a stíny tvůrci důmyslně nahradili kostičkama. Milovníci pořadu o kostičkách s tím srandovním klaunem v hlavní roli určitě zajásají, my ostatní můžeme říct... Roztomilé. Vypadá to spíš, jako by někdo trávil Lego. Na druhou stranu, editace předmětů ve hře se tak stává něčím velice jednoduchým a hráči tak mají možnost vytvářet vlastní obsah hry (díky oficiálnímu editoru).

Pokud bych tuto hru měl někam zaškatulkovat, řekl bych o ní, že je to fantasy střílečka, která hned ze začátku nabírá děsivého tempa. Pokud hrajete za mága či lučištníka, v podstatě celou dobu běháte po mapě a mačkáte tlačítko myši pro střílení. Když už jsme u těch class, hra vám nenabídne jen mága či lučištníka - ve hře je celkem 13 povolání. Platí pravidlo, že začínáte vždy s obyčejným mágem. Po dosažení určitého levelu (pátého), se vám odemkne postava nová (preist). Pokud za oba dva dosáhnete určitého levelu, odemkne se další a další...
Nebudu už zmiňovat to, že za každou se hraje úplně stejně, a je to jen otázka estetiky.

A co se svým hrdinou můžete dělat? No, moc toho není... Za prvé, můžete běhat po světě a plnit pomyslné questy zabíjením příšer. Z těch vám vypadávají různé udělátka, jako nové hole, prsteny, pláště (jeden by řekl, že z příšery by mohli vypadnout i lístky do divadla). Za druhé...

A to je kámen úrazu! Za druhé.. Nic - hra vám nenabídne absolutně nic dalšího. Ano, jakás takás interakce s jinými hráči tu je, snad ještě můžete koupit jakési klíče, které vám odemknout nový dungeon, ale to je opravdu všechno... Ou, ještě můžete umřít - a to tím způsobem, že ztratíte vše, čeho jste od vstupu do dungu dosáhli. To je miloučké.

Ale nenechte se zmást - RofMG je přesně hra pro ty, kterým je nějaký Travian, nebo FarmaVille u análního traktu a jsou na to hrdí. Nemusíte se bát, že by vám to sežralo víc jak dvě hodiny času (ono se u toho déle FAKT sedět nedá). Dobrou chuť.

Váš Arkie
a jeho písmenka

Dračí Doupě II

2011-07-11T16:21:00.003+02:00

Hra o dobrodružství, odvaze a osudu.

Takže jak se to má s naším, vaším nejoblíbenějším stolním RPG? Už nějaký ten pátek (což jsou dva roky (což je 104 pátků)) co se autoři Dračího Doupěte pluska (nám známého svojí komplikovaností a nedodělaností) pustili do nového projektu, který jen za týden spatří světlo světa, do Dračího Doupěte 2.

Ano, skutečně dlouhá doba uběhla od chvíle, kdy se v kamenných obchodech poprvé objevilo DrD coby nejlepší stolní hra v Čechách. Nedá se říci že první, ještě před jeho vydáním (v roce 1990) jsme tu měli primitivní kousky jako Stín meče a jemu podobné. Když ALTAR začal vydávat tématické moduly Asterion, srdce každého hráče zaplesalo. A plesat může i dnes.

V čem bude Dračí Doupě jiné? Lepší?.. Je spousta faktorů. Řekněme si na rovinu, překonat svého staršího a notně retardovanějšího bratříčka plusko, nebude nic těžkého, protože systém, kteří nám tvůrci předvedli v DrD+ byl složitý jako kvadratická rovnice o deseti neznámých. Dračí Doupě 2 vsadilo na pravý opak - bude co nejjednodušší to jen jde. Prakticky všechny činnosti ve hře se budou provádět za pomocí jednoho nebo dvou hodů. Půjde vážně spíše o hraní, užívání si hry, než o řešení vzorců.

Co se tvorby postavy týče, i ta nebude moc o číslech. 15 bodů se rozdělí mezi Tělo, Duši a Vůli. Ty budou určovat hranice možností našeho hrdiny. Ke každé rase - kterých bude 5 a každá se bude dělit na 3 kultury - a každému povolání si navíc můžeme vybrat speciální schopnost (což mi silně připomíná perky z Falloutu - a to je moc dobře). Jak vaše postava nabírá zkušenosti, postupuje po levelech a za každý si může přidat výše zmíněnou speciální schopnost primárního povolání, schopnost sekundárního povolání a jeden bod ke zvýšení hranic postavy. Bystřejší z vás jistě postřehli, že hráči si takhle budou moci kombinovat více povolání najednou - jen tak namátkou, tvůrci pro nás přichystali povolání jako je mastičkář, lovec, kejklíř, hraničář či bojovník. A nejlepší je, že například kombinací povolání lovce a mastičkáře nám vznikne šaman - vládce zvířat připravující omamné nápoje a rozmlouvající s duchy.

Přesuňme se k principům hry. Jak jsem se zmínil, ve dvojce budou velmi jednoduché, dalo by se říci primitivní. Jejich efektivitu si netroufnu odhadnout. Řekněme to tak, že jakákoliv činnost se bude vyhodnocovat jednoduchým hodem, hráč tak dostane možnost vymýšlet nové a nové akce. A o to v celé hře jde nejvíce. Za zmínku stojí i fakt, že tvůrci vypustili jakékoliv životy a vlastnosti hráče, jako jsou inteligence, síla, či obratnost... Mrštný hraničář má tak své vlastnosti a schopnosti (znalé z předešlých DrD) ve svém povolání, speciálních schopnostech a hranicích postavy.

Pokud máte raději staré, zarostlé dědky s knihou v ruce (obrazně řečeno), zcela novátorsky je pojata i magie. Co je nejlepší? To, že v knize nebude žádný ucelený seznam kouzel a zaklínadel, kouzla se budou vytvářet za pochodu dle jakéhosi postupu. Nebude záležet na tom, jak daleko kouzlo doletí, nebo jak dlouho bude trvat - o vše se postarají hráči u stolu, konkrétněji Pán jeskyně. Recepty na alchymistické elixíry, či mastičkářovi... mastičky budou ke svému vzniku potřebovat suroviny. Jedná se třeba o maliny nasbírané za denního světla, nebo lysohlávky pokapané svěcenou vodou. Při výrobě mastiček je potřeba zvířecího tuku, při výrobě elixírů zase alkoholu. I při magických rituálech je potřeba určitých surovin.Odpověď na otázku, čeho všeho budou vaši hrdinové schopni pomocí magie dosáhnout, tak nebude záviset jen na pravidlech, ale zejména na vašem důvtipu a fantazii a na tom, jakým způsobem budete využívat příležitosti, které se před vámi otevřou.

Ostatně celá hra teď sází spíš na družince, na její představivosti a na kvalitě celé hry. Tvůrci opustili od paradlouhých tabulek, vzorců a předpisů a zbylo mnohem více místa na takové věci, jako je alchymie. Což je kouzelné. Tak neskutečně se těším, že se mi datum 17.7 jeví naprosto vzdálený...

Váš Arkie
a jeho písmenka

Zpátky do minulosti - The Clue

2011-07-11T13:32:00.000+02:00

Pamatuji si to jako včera, kdy jsem poprvé do svého počítače se srandovními modrošedými Windowsi vložil disketu, na kterou někdo načmáral "The Clue". Chuligáni! Takhle mi pošpinit ORIGINÁLNÍ disketu, kterou jsem si poctivě koupil??! To bylo ještě v dobách před prezidentem Obamou, Bushem, Stalinem. Svět v mých malých očích byl parádní místo pro kluka z ulice, jako jsem já...
Vžil jsem se do role mládence, který chce zapomenout na události z druhé světové války, a proto se rozhodne užít si toho života, popít kapku vína, odjet do Londýna... Jééé, ono se mi to rýmuje! V jeho geniálním plánu je trhlina a tou jsou peníze. Kde je sehnat rychle a efektivně? V bance? S revolverem v ruce? Ale jděte, to je na Matta Stuvysanta (výherce soutěže o nejexotičtšjší - rozuměj nejstupidnější - jméno) moc primitivní. Když loupež, tak ve velkém stylu - o to tady jde.

Přiznávám, moc silný příběh tato hra do vínku nedostala, ale pojetí a zpracování je jedinečné. V roli zloděje procházíte zmrzačeným Londýnem a připravujete se na nadcházející loupež (VŽDY je nějaká nadcházející loupež). To znamená, že pomocí adventuroidních rozhovorů si najímáte ty nejlepší podvodníky (přičemž každý je zručný na něco jiného a čím zručnější jsou, tím víc peněz budou chtít ze zisku, to je logické). To znamená, že se potloukáte na místě činu, omrkáváte onu trafiku, kterou chcete večer udělat a zjišťujete, jakého náčiní je potřeba.
A poté nadejde okamžik, na který jste se těšili celou hru - vloupačka, tak, jak jí známe z těch nejdrsnějších filmů (Mission Imposible to není). Hra se přepne do horního pohledu, a dá vám čas pořádně si loupež načasovat. Do toho jsou do hry přidány alarmy, hlídky, hluk a takovéhle skopičini, které vám mohou zmařit kýžené bohatství, čert aby to vzal!
The Clue mi vzala v dětství dech na několik desítek vteřin (což je slušné skóre), proto jsem neváhal si jí projet znovu. Samozřejmě po nějaké desáté loupeži už to bylo krapet nezáživné, jeden ksicht jsem potkal také víckrát, než je zdrávo, ale na to se v té době nehrálo. V době, kdy byla hratelnost na špičce herního průmyslu. Sakum prdum, jestli máte alespoň trochu temnoty v srdci, zahrajte si tohle, nebo ukradněte mamince kreditku.

Váš Arkie
a jeho písmenka

A teď z trochu jiného soudku...

2011-07-10T22:39:00.000+02:00

Když se nás paní učitelka ve škole ptala, čím chceme být, až vyrosteme, zasněně jsem odpověděl "herním recenzentem, soudružko!"... Dobrá, tuto příhodu jsem si z velké části vymyslel (chtěl jsem být sériovým vrahem, žádná soudružka neexistovala, a jestli se dobře pamatuji, nikdy se nás naše paníčitelka na takovéhle věci neptala). Na druhou stranu, práce recenzenta v herním časopise je na mém žebříčku srandovních povolání na předních místech (hned po dublérovi Jacka Sparrowa a tomu klaunovi z McDonaldu)! Je ale všechno tak růžové, jak vypadá?

Ne! A to nejenom pro to, že růžová je barva pro gaye... Práce takových recenzentů není kdovíjaká. Pokud si představujete jakousi gigantickou kancelář, jako vystřiženou z nějakého sit-comu, jste vedle. Většina dnešních recenzentů v českých herních magazínech (všichni víme, které dva mám na mysli) se dá považovat spíše za externisty - v žádném "kanclu" se nescházejí, do oblíbené hospody nechodí, a neuřezávají společně končetiny prostitutkám. Hold už to není, co bejvalo.
Navíc, co z toho mají, že při recenzování kdejakého RPGčka, které má mnohdy výše 60ti hodin, dostanou stejně zaplaceno, jako při recenzi Indie hry, čítající několik hodin? A argumentovat to slovy "ale tak si to můžou jen omrknout..."? Ale jděte, taková recenze by nestála za nic - dohrání hry od začátku do konce je prioritou dobré recenze. Onehdy nějaký recenzent ze Score (nejspíš Tukan) prohlásil "Recenzování Dragon Age je ta nejmizerněji placená práce na světě. Taková almužna za těch (zatím) 50 hodin šichty? Tss... Ale neměnili bychom!"
Vezměte si takového popeláře - ve srovnání má mnohem lépe placenou práci, než redaktor herních magazínů. Přepočtěte si honorář za jednu recenzi a hodinový plat popeláře...
Raději být tím sériovým vrahem, co říkáte?

Váš Arkie
a jeho písmenka

Sequel o nohách a bohu

2011-07-08T03:27:00.001+02:00

Je tma. Prší. Sedím si tady, s teplým hrnkem kávy v ruce a jsem rád, že jsem se nenarodil jenom s jednou nohou. I kdyby, tak co, nemohl bych skákat do dálky a nakopávat prdele, to je tak všechno. Zaráží mne, který faktor rozhoduje o tom, jestli se skutečně narodíme s oběma nohama, jestli se nenarodíme s hlavou navíc, nebo s kravskými vemeny. Chci říct - co je v tomhle striktním světě náhoda? Vše se řídí podle pouček a pravidel a pokud se to jimi neřídí, je to jenom proto, že nevíme, jak to odůvodnit. A to, že něco nevíme odůvodnit neznamená, že je to náhoda. Get it?
Na druhou stranu mi přijde absurdní, že nějaký zákon přírody určuje, jak se narodíme. Například podle počtu bílkovin ve spermii (teď jsem šlápl asi hodně vedle). Představte si boha, jak třídí malé, nenarozené životy do různých škatulek postižení - vážně to je absurdní.
A co tohle - která mizerná zemská síla má na svědomí to, v jaké rodině jsme se narodili? Jak se může jedinec narodit do zdravé, udržované rodiny, která má vždy upravené kravaty a svěží dech a na druhé straně světa se pouliční šlapka snaží své dítě porodit do babyboxu? Není to trochu obligátní rozdíl? Kdybych měl svět a život v něm hodnotit jako počítačovou hru (nějaké next gen Rpg z první osoby), za nevyváženost bych strhl klidně i 5 bodů. Až takhle na rovinu to říkám!
Ale držme se tématu. Mám dvě nohy.
Buďte rádi za svoje nohy.

Váš Arkie
a jeho nohy

Pottermore?!

2011-07-07T03:25:00.001+02:00

Pottermore? POTTERMORE..?
S tichou úctou se už pár let koukám na sladký/trpký/kyselý obličej Daniela Radcliffa, který se svými kolegy z filmové branže pohřbil fenomén Harryho Pottera. Přibližně od 6. dílu filmové série stojí zvučný Harry Potter leda tak za Bertíkovu fazolku, chutnající po starém seniorovi. Poslední tři díly jsou určeny pro masy, ne pro fanoušky... A teď je tu tohle! Pottermore! Dvě složená slova, které mohou znamenat jediné... Potter je zpátky, dámy a pánové.

Ne, nic není tak horké, jak se to uvaří, snad kromě nanukového dortu - nedočkáme se nového dílu Harryho Pottera, co by pupkatého čtyřicátníka, který řeší epické dobrodružství se svojí ženou Ginny a pejskem Gariquem. Nedočkáme se ani prvního oficiálního spin-offu (mne velmi zaujal ten NEoficiální, příběhy Jamese Pottera), stejně tak se nedočkáme encyklopedie, sitcomu, nového povolání ve WoW, nebo něčemu podobnému.

Pottermore (a ano, přiznávám, že to slovo mne fascinuje) je - respektive od září bude - zcela nová, unikátní internetová stránka, přesněji databáze, na jejímž vývoji se bezprostředně podílela J.K.Rowlingová, autorka knih Harryho Pottera. Co si od toho můžeme slibovat? Krom digitálního zakoupení knih napsala autorka pro stránky (dle svých slov) 18,000 slov textu - zahrnující stránky z novin, příběh o tom, jak se prof. McGonagalová (vždy jsem to četl jako McDonaldová...) zamilovala do mudly, nebo o tom, jak se dali pán a paní Dursleyovi dohromady! Ale hlavním tahákem této stránky bude... Budeme my, fanoušci Harryho Pottera. Dovolím si jednoho malého šmajlíka - : - )

Geniální tah, který je vše, jen ne marketingový. Portál, kde se schází zarytí fanoušci tohoto fenoménu, píší články, povídky, zkoumají rodokmeny, znovuobjevují... Na .................. tedy vznikne zcela unikátní interaktivní online svět, který nabídne mnohem intenzivnější zážitky ze světa Harryho Pottera. Stránky se pro registrovanou společnost otevřou dne 31. července, což je, shodou okolností (určitě jen shodou) datum Harryho narozenin. Pro zbytek světa se tomu tak stane začátkem září.

Sequel Nejlepších Herních Soundtracků

2011-07-05T15:54:00.001+02:00

Nemusíte trávit dny posloucháním kapajícího kohoutku, zatímco si ve tmě prohlížíte cizí fotky... Což, ruku na srdce, obvykle děláme. Co takhle si pustit nějaký soundtrack?

Líbivé melodie v úvodu hry už dávno nejsou jen vatou, která nás po čas hraní udržovala ve stavu bdělosti. Čím epičtější soundtrack, tím lepší! Přidejte trochu smyčců, mužských chorálů a na závěr bubny - to máme ale pěknou kakofonii! Tak by se dal popsat vznik hudby k většině počítačových (i nepočítačových) her. Naštěstí existují výjimky. O co je soundtrack hezčí, vábivější, chytlavější, atmosféričtější, monumentálnější a nevímcoještětější, o to je hra komplexnější a zážitek z jejího hraní je umocněný. Funguje to tak všude - v tramvaji se sluchátky na uších vypadají všichni šťastnější a sfetovanější. Už nějaký ten pátek tedy tvůrci her najímají filharmonické orchestry, sborové zpěváky, bardy a Karla Gotta, aby si znělku k jejich hře mohl někdo s chutí pouštět do uší v tramvaji.

Ať už mluvím o úvodní znělce jako takové, nebo o celém hudebním podkresu hry (písně v rádiích atd.), v paměti mi nejvíce utkvěla hra Mafie. Nemusím představovat. Doufám. Ve hře se mísí styly ze 30. let, kde každá píseň má své zasloužené místo. Melodie především Django Reinhardta, Luise Armstronga a v té době oblíbených Big Bandů se vymykají hernímu průměru. Pamatujete si, jak jste projížděli China Town, Hobouken nebo Little Italy za zvuků Minor Swing nebo Cavalerie?

A teď něco epického. Tak moc epického, že hudba z Mafie se vůči tomu dá přirovnat ke znělce Pojišťovny Štěstí, co se epičnosti týče. Mluvím teď o sérii The Elder Scrools a její úvodní znělce, která se pokaždé v jiném vydání se sérií táhne od třetího dílu. A to vůbec není na škodu (spousta vykřičníků)! Soundtrack má na starost Jeremy Soul, stejný chlapík, který stvořil hudbu pro Guild Wars a Dungeon Siege. Z téhle úvodní znělky přímo čpí atmosféra Tamrielu (to je ona srandovní země, na které se všechny díly série odehrávají). Tleskám.

Vezmu to z patra a zmíním se hned o dalším Rpg. Své místo na výslunní si zaslouží i Gothic... OK, hlavní znělka sice za moc nestojí, ani v korunách, ani v eurech, ale podstatné je, že po čas hraní vám melodie natolik vstoupí do hlavy, že si je oblíbíte. Ať už jsou jakékoliv. Víte vůbec o čem mluvím? Mluvím o nostalgii (toto slovo skutečně zní jako nějaká tropická nemoc). Když si teď pustím třeba skladbu The Pass z Gothicu II (a já to záměrně neudělám - vím, jak by to dopadlo), zavalí mě nostalgický pocit. Zamáčkneme slzy a posuneme se dál.

Co bych to byl za zrůdu, kdybych nenapsal o nejroztomilejším herním soundtracku vůbec? Pokud tedy neberu v potaz japanofilní Rpg, jejichž příznivcem hrdě nejsem. Série The Sims nás už od prvního dílu zásobuje haldou kvalitních písní, se kterými je svět hned o něco barevnější (a hlavně zelenější). Nejvíce se mi tvůrci do vkusu trefili druhým dílem, kde najdeme takové hitparádové kusy jako Bare Bones, Sim Builder či Sime Time. Ze třetího dílu mi v paměti utkvěla povedená Don´t Be Parsimonious.

Samostatný odstavec si zaslouží i nejhranější (v počtu měsíčně platících hráčů) fantasy MMORPG hra... (Ne, opravdu jsem to nezkopíroval z Wikipedie). Sám jsem měl možnost hrát ji jen chviličku (což v MMO měřítku znamená tak dva měsíce) a nevšiml jsem si jí tam - ale z aktuálního poslechu ji hodnotím velmi pozitivně. Určitě stojí za poslechnutí Season of War (která přetéká majestátností) a skladba A Call to Arms, která se někde v prostředku zlomí do zběsilého tempa.

A teď z trochu vědeckofantastičtějšího soudku. Podobně je na tom i hra HALO jejíž úvodní píseň je tak nasáklá chladným vesmírem, že se mi z toho chce plakat ve vzduchoprázdnu. Sám jsem hru nehrál, takže nedokážu posoudit, jak to působí v akci, ale... Nedokážu si představit, že by to nefungovalo.

A co dál? Na trhu je ještě spousta her s kvalitními soundtracky. Aby se některé hry necítili ochuzené, a ostatní hry by se jim potom nesmály, vypíšu ještě pár osobních tipů, jako jsou písně z třetího dílu Falloutu, kde se skloubí postapokaliptická (zkuste to napsat pětkrát za sebou) atmosféra s bezstarostnými písněmi ze 20. let. Zní to divně, já vím, ale výsledný efekt je umrtvující. Efekt, který v jiných hrách nenajdete, leda by jste se hodně snažili. Co říci závěrem?
Herní soundtracky nemají daleko k těm filmovým, jistě, nejsou tak kvalitní a pustit je na večírku svého kamaráda z vás velkého alfa samce neudělá. Ale jsou tu světlé stránky. Za vše mluví už jen to, že takový velikán filmového průmyslu, jakým je Hans Zimmer (který stvořil znělky k Hollywoodským trhákům, jakými jsou Piráti z Karibiku, nebo Počátek) byl najat pro zkomponování hudby ke hře Call of Duty a ke druhému dílu Crysis. To už o něčem vypovídá, nemyslíte?
Budu rád, jestli vás tenhle článek alespoň trochu inspiroval - není nic jednoduššího, než se poohlédnout po skladbě z vaší oblíbené hry. Však youtube je toho plný...

Váš Arkie
a jeho písmenka

Jak se má Zaklínač?

2011-07-04T22:52:00.000+02:00

Jindy bych vás pěkně přivítal... Napsal bych odstavec roztomilých, prázdných frází, a pokoštoval vás vizí svého blogu. Ale na to teď není čas... Usaďte se do křesel, jestli můžete, připoutejte se a žádné zbytečné řeči, prosím. (Východy jsou vpravo nahoře).

Dilema, které trápí všechny chlapce o chvílích volna (ať už mají partnerku, nebo ne), dilema, které rozpoutalo dvě světové a jednu rasovou válku, dilema o tom, která počítačová hra mi bude dělat společnost po dlouhých letních večerech je vyřešeno. Poníženě konstatuji, že jsem nikdy nedohrál hru Zaklínač a nemohu se tak vrhnout na její druhý díl... Ano, kopněte si do mne. Vlastně ani nevím proč - přitom žánr RPG nemohu vynachválit a hry tohoto tipu řadím ve svém osobním řebříčku mezi ty nevykůlovanější.
Naštěstí není nic lehčího, než si ji stáh... Legálně koupit v některém ze značkových obchodů a ponořit se do příběhu drsného jako vodní kámen. (Napadlo mě přirovnání "drsného jako Chuck Noriss" ale ne, děkuji pěkně").

Proč si Zaklínače zahrát znovu, ptáte se? Inu, žádné RPG není stejné a každé (s malými výjimkami) má něco jiného k nabídnutí. Od pana Zaklínače si tak mohu slibovat chmurnou atmosféru, špinavých děvek, špinavých monster a špíny. Abych se v takovém světě neztratil (z povrchu pryč), tvůrci přichystali příběh, ve kterém efektně začínáme úplně nanovo, bez jakýchkoliv zkušeností a předsudků - tak je tomu ve spoustě her na hrdiny.

A co víc, od mých posledních zážitků se Zaklínačem tvůrci vydali novou, rozšířenou edici (někdejší SCORE 91%), která rozhodně nepřináší do hry jen nového, aerodinamického Geralta. Zaprvé, studio CD Project Red se odhodlalo zpacifikovat úmorné loadingy mezi sekvencemi, mezi kterými jste stihli dvakrát vykonat potřebu - sice tam stále jsou, no podstatně kratší. Zadruhé, Geraltův bezedný batoh, který mi z původního Zaklínače rval vlasy z temene, jelikož se v něm bylo lepší orientovat po slepu, je vylepšen, rozdělen na dvě části. Jedna je pro věci běžné, ta druhá pro věci alchymistické. No... Je toho dost, o tom dalším se rozepíšu v zevrubné recenzi. Já se těším, co vy?

Váš Arkie
a jeho písmenka